Jdi na obsah Jdi na menu
 


Satanská biblia kniha Luciferova

26. 9. 2008

OSVÍCENÍ

Římský bůh Lucifer byl nositelem světla, duchem vzduchu, personifikací osvícení. V křesťanské mytologii se stal synonymem zla. Nic jiného se od náboženství, které udržuje svou existenci mlhavými definicemi a falešnými hodnotami, ani čekat nedalo. Nastal čas uvést vše na správnou míru. Falešné moralizování a okultní nesmysly je třeba opravit. Většinu příběhů a her o Ďáblovi, i když jsou třeba zábavné, je nutno označit za zastaralé absurdity, jimiž také skutečně jsou. Bylo řečeno: Pravda osvobodí člověka. Jenže pravdasama o sobě ještě nikoho neosvobodila. Emancipaci ducha mohou přinést pouze POCHYBY. Bez obdivuhodného prvku pochybování by byla brána, jíž prochází pravda, pevně uzavřena a odolávala by bušení třeba tisíce Luciferů. Nepřekvapuje, že Písmo svaté mluví o Vládci pekel jako o otci lží- nádherný příklad převráceného hodnocení osobnosti. Pokud máme uvěřit teologickému obvinění, že Ďábel zosobňuje podvod a lež, pak musíme zákonitě souhlasit, že to byl ON, NIKOLIV BŮH, KDO ZAVEDL VEŠKERÁ DUCHOVNÍ NÁBOŽENSTVÍ A NAPSAL BIBLE SVATÉ! Když navazuje jedna pochyba na druhou, bublina, která se nafoukla dlouho hromaděnými falešnými představami, hrozí prasknutím. Pro ty, kteří již začali pochybovat o domnělých pravdách, je tato kniha zjevením. Pak Lucifer povstane. Nyní je čas pochybovat! Bublina lží praská a zvuk, který vydává, je řevem celého světa!

----

ZATYKAČ

HLEDÁ SE: BŮH - MRTVÍ NEBO ŽIVÝ

Jednou z obecně rozšířených mylných představ je, že satanista nevěří v Boha. Pojem Boha tak, jak ho vykládají lidé, se v průběhu času natolik změnil, že satanista jednoduše přijímá tu definici, která mu nejlépe vyhovuje. Člověk si vždy vytvářel své bohy, a ne oni jeho. Pro někoho je Bůh laskavý - pro jiného děsivý. Satanista chápe Boha - ať už je nazýván jakkoli či ať je bezejmenný - jako rovnovážný faktor v přírodě, který nesouvisí s utrpením. Tato mocná sila, která prostupuje universum a udržuje ho v rovnováze, je příliš neosobní, než aby se starala o štěstí či bídu tvorů z masa a kostí, kteří obývají tuto kouli plnou podlosti a špíny.

Každý, kdo truchlí nad ztrátou milované osoby, by ji určitě raději viděl ve svém náručí než v Božích rukou. Místo toho jsou falešně utěšováni knězem, který jim tvrdí: Byla to vůle boží, má drahá, nebo Teď je v rukou Božích, synu. Podobné fráze by se pánbíčkářům moc hodily, aby mohli omlouvat Boží nemilosrdnost a přimhuřovat nad ní oko. Pokud Bůh skutečně má ve své moci vše, a je tak dobrotivý, jak se předpokládá, proč tedy dopouští, aby se podobné věci děly? Je na čase, aby se pánbíčkáři přestali uchylovat ke svým biblím a knihám přikázání, kdykoliv chtějí něco potvrdit nebo vyvrátit, ospravedlnit, zatratit nebo vyložit.

Satanista si uvědomuje, že za vše může člověk a princip akce reakce vesmíru, a nenamlouvá si, že by za tím stál někdo jiný. Přestaneme skládat ruce v klín a přijímat osud, aniž bychom se pokusili něco s tím udělat - jen proto, že je to psáno v kapitole té a té, v tom a v tom žalmu - a basta! Satanista ví, že modlení nepomáhá - ve skutečnosti naopak zmenšuje vyhlídky na úspěch, neboť ti, kdo jsou oddáni zbožnosti, až příliš často skládají ruce v klín a modlí se, aby došlo ke změně, jíž by vlastní aktivitou dosáhli daleko rychleji!

Satanista se vyhýbá výrazům jako naděje a modlitba, neboť vyjadřují obavy. Pokud věříme a modlíme se, aby se něco stalo, nebudeme jednat pozitivně, tak, aby se to skutečně stalo. Satanista si uvědomuje, že o vše, čeho se mu dostane, se sám přičinil, a místo modlení k Bohu bere situaci do svých rukou. Pozitivní myšlení a pozitivní jednání nesou ovoce.

Stejně jako se satanista nemodlí k Bohu o pomoc, nesnaží se vymodlit si odpuštění za špatné činy. Pokud vyznavač jiného náboženství spáchá špatný skutek, modlí se k Bohu a žádá odpuštění, nebo se vyzpovídá nějakému prostředníku a požádá ho, aby se modlil k Bohu za odpuštění jeho hříchů. Satanistovi je jasné, že modlením nic nezmůže a zpovídáním se jinému člověku dosáhne ještě méně - a nadto je to pokořující.

Jestliže udělá satanista něco špatného, uvědomí si, že chybovat je zcela přirozené - a pokud svého činu skutečně lituje, vezme si z něj ponaučení a dá si pozor, aby něco takového již nikdy neudělal. Pokud svého skutku upřímně nelituje a ví, že se ho dopustí znovu, především se nemá co zpovídat a žádat odpuštění. Přesně tak to ale chodí. Lidé se zpovídají ze svých hříchů, aby ulehčili svědomí - a mohli bez starostí jít a znovu páchat hříchy, obvykle tytéž.

Je tolik rozličných interpretací Boha, v obvyklém slova smyslu, kolik je typů lidí. Představy sahají od víry v Boha, který je jakousi vágní univerzální kosmickou myslí, až po antropomorfní božstvo s bílým plnovousem a sandály, které má přehled o veškerém konání každého z nás.

Osobní interpretace Boha se značně liší dokonce i v rámci daného náboženství. Některá náboženství zacházejí tak daleko, že každého, kdo patří k jiné náboženské sektě než jejich vlastní, označují za kacíře, a to dokonce i v případech, kdy se celkové učení a podoby zbožnosti téměř neliší. Katolíci například věří, že protestanti jsou odsouzeni do pekel jen z toho prostého důvodu, že nepatří do katolické církve. Stejně tak mnoho odštěpených křesťanských skupin, jako jsou evangelíci či revivalistická církev věří, že katolíci jsou pohané vzývající dřevěné nebo kamenné modly. (Kristus je zobrazován tak, aby se co nejvíce podobal tomu, kdo se mu klaní, a přesto křesťané kritizují pohany, že uctívají kamenné nebo dřevěné modly.) Židům bylo vždy spíláno do Ďáblů.

I když všechna tato náboženství mají v podstatě téhož Boha, každé považuje zvyky ostatních za zavrženíhodné. Pánbíčkáři se k dovršení všeho dokonce MODLÍ jeden za druhého! K bratrům, kteří jdou souběžnou cestou ctnosti, chovají opovržení jen proto, že jejich náboženství má jinou nálepku, a toto nepřátelství je třeba nějakým způsobem vybít. Nejlépe prostřednictvím modlitby! Skvělý způsob,jak zdvořile a se samolibým úsměvem říci: Nenávidím vás do morku kostí! Průhledně zamaskovaný trik, známý jako modlitba za nepřátele! Modlitba za nepřítele není nic než laciný vztek, a navíc hodně podřadné kvality!

Pokud existuje ve způsobu uctívání Boha tolik křiklavých rozporů, kolik rozdílných interpretací Boha tedy může být a kdo má vlastně pravdu?

Všem zbožným vyznavačům stezky ctnosti jde hlavně o to, zalíbit se Bohu a zajistit si tak po smrti přijetí u otevřených Nebeských bran. I když někdo nežil podle přikázání, přesto může v poslední minutě zavolat ke svému smrtelnému loži duchovního, aby mu poskytl poslední rozhřešení. Kněz nebo pastor se přižene poklusem, aby to s Bohem srovnal a postaral se, aby jeho propustka do nebeského království byla v pořádku. (Jezidiové, sekta uctívačů Ďábla, mají na věc rozdílný názor. Věří, že Bůh je všemocný, ale také všeodpouštějící, a na základě toho se domnívají, že je to Ďábel, komu se musí zalíbit, neboť on vládne zde na Zemi jejich životy. Věří tak silně, že jim Bůh po posledním zaopatření odpustí všechny hříchy, že během života nepociťují potřebu brát ohledy na jeho názor.)

Mnoho lidí dnes nedokáže racionálně přijímat křesťanství se všemi rozpory tak, jak bylo praktikováno v minulosti. Začínají pochybovat o existenci Boha v křesťanském pojetí. Začali si proto říkat křesťanští ateisté. Křesťanská bible je skutečně plná rozporů; co však může být rozpornější než pojem křesťanský ateista?

Pokud prominentní křesťanští ideologové odmítají starou interpretaci Boha, jak můžeme od jejich stoupenců očekávat, že se budou držet dřívější náboženské tradice?

Vzhledem k debatám, je-li Bůh mrtev či ne, by si měl brzy - pokud ovšem není mrtev - začít platit pojištění na důchod!

BOHEM, KTERÉHO CHRÁNÍTE, MUŽETE BÝT VY SAMI

Veškerá náboženství duchovní povahy jsou výtvorem člověka. Člověk vytvořil celý systém bohů pouze svým materiálním mozkem jen proto, že má ego, které nedokáže přijmout, musel ho zvnějšnit v nějakém velkém duchovním výmyslu, kterému říká Bůh.

Bůh může všechno, co je člověku zakázáno - zabíjet lidi, konat zázraky jen pro svou potěchu, ovládat jiné bez jakékoli odpovědnosti atd. Pokud člověk takového boha potřebuje a uznává ho, uctívá svůj vlastní výmysl. Tím vlastně ZPROSTŘEDKOVANĚ UCTÍVÁ ČLOVĚKA, KTERÝ BOHA VYMYSLEL. Není tedy rozumnější klanět se bohu, kterého si stvořil podle vlastních emočních potřeb - bohu, který nejlépe zosobňuje konkrétní pozemskou a tělesnou bytost, obdařenou takovým duševním potenciálem, že dokázala vymyslet boha?

Pokud člověk trvá na zvnějšnění svého pravého já v podobě Boha, proč se bát svého pravého já v podobě Boha - proč velebením Boha vynášet své vlastní já - proč být dále ztělesňován Bohem, když nejde o nic jiného, než ÚČASTNIT SE RITUÁLU A NÁBOŽENSKÝCH OBŘADŮ PROVÁDĚNÝCH V JEHO JMÉNU?

Rituál a dogma člověk sice potřebuje, ale nikde není psáno, že pokud se chce podílet na rituálním a náboženském obřadu prováděném ve jménu Božím, potřebuje k tomu zvnějšněného Boha! Co když člověk při zaplňování propasti mezi sebou a svým Bohem vidí, jak se démon hrdosti plíží dál - ztělesnění Lucifera, objevující se přímo v jeho středu? Nemůže již o sobě uvažovat jako o tvoru, rozděleném na dvě části, tělesnou a duchovní, ale vidí, jak se prolínají, načež ke své nezměrné hrůze zjišťuje, že jsou pouze tělesné - A VŽDY BYLY! Pak buďto den za dnem k smrti nenávidí sám sex, anebo se raduje, že je tím, čím je!

Jestliže nenávidí sám sebe, zkoumá nové a složitější duchovní cesty k osvícení a doufá, že se bude moci znovu rozdvojit při hledání mocnějších, ještě lépe vymyšlených bohů, aby ztrestal svou ubohou, politováníhodnou tělesnou schránku. Jestliže přijme sám sebe, a přitom pochopí, že rituál a obřad jsou důležité triky náboženství, jež si sám vymyslel, aby udržoval svou víru v lež, pak může jeho víru v pravdu živit STEJNÁ FORMA RITUÁLU - pradávná slavnost, která dodá jeho vědomí vznešenosti vlastního bytí další opodstatnění.

Až se člověk přiblíží sám sobě a vzdálí se Bohu, všechna lživá víra vyvane a on se přiblíží Ďáblu. Pokud Ďábel představuje právě toto a pokud člověk žije svůj život v chrámu Ďáblově a Satanova energie hýbe jeho svaly, potom buď prchne před žvaněním a šťouráním počestných, nebo stane hrdě na tajných místech Země, a bude svou satanskou mocí ovládat davy pošetilců, dokud nenastane onen den, kdy bude moci vystoupit a slavnostně vyhlásit: JSEM SATANISTA! SKLOŇTE SE, NEBOŤ JÁ JSEM NEJVYŠŠÍM ZTĚLESNĚNÍM LIDSKÉHO ŽIVOTA!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

NĚKOLIK FAKT O NADCHÁZEJÍCÍM VĚKU SATANISMU

Sedm smrtelných hříchů podle křesťanské církve jsou: chamtivost, pýcha, závist, zloba, obžerství, smilstvo a lenost. Satanismus se těchto hříchů zastává, neboť všechny vedou k tělesnému, duševnímu nebo emočnímu uspokojení.

Satanista ví, že na chamtivosti není nic špatného, znamená pouze, že někdo chce ještě víc, než má. Závist znamená, že se zájmem pohlížíme na majetek druhých a toužíme získat podobné věci pro sebe. Závist a chamtivost jsou motivačními silami ctižádosti - bez ní by se těžko dalo dosáhnout něčeho významného. Obžerství neznamená nic jiného, než že jíte víc, než je třeba, abyste se udrželi při životě. Když se přejídáte a hrozí vám obezita, další hřích - pýcha - vás přiměje, abyste se snažili vypadat tak, abyste znovu získali ztracenou sebeúctu.

Každý, kdo si koupí nějakou část oděvu za jiným účelem, než je zakrytí těla a jeho ochrana proti nepříznivým živlům, se prohřešil pýchou. Satanisté se často setkávají s posměváčky, kteří jsou proti takovému škatulkování. Tyto posměváčky je třeba upozornit, že jedna či více částí oděvu, které nosí, nejsou nutné k ochraně proti zimě. Na tétozemi není jediný člověk, který by se nějakým způsobem nezdobil. Satanista pouze poukazuje, že jakákoliv ozdoba na těle posměváčka svědčí o tom, že i on zhřešil pýchou. Nehledě na to, kolika slovy cynik racionálně popisuje svou svobodu, je stále ověšen znaky pýchy.

Nechuť k rannímu vstávání znamená, že hřešíte leností. Pokud budete ležet v posteli dostatečně dlouho, zjistíte, že pácháte další hřích - smilstvo. I sotva znatelné vzbuzení sexuální touhy znamená provinit se smilstvem. Příroda, aby pojistila rozmnožování lidstva, učinila z pohlavní touhy nejsilnější instinkt, hned po pudu sebezáchovy. Když si to křesťanská církev uvědomila, udělala ze soulože prvotní hřích. Tak dosáhla toho, že se hříchu nikdo nevyhne. Samotná vaše existence je důsledkem hříchu - prvotního hříchu!

Nejsilnější instinkt každé živé bytosti je pud sebezáchovy, který nás přivádí k poslednímu ze sedmi smrtelných hříchů - ke zlobě. Není to snad náš pud sebezáchovy, který se probudí, když nám někdo ubližuje a my se tak rozzlobíme, že jsme schopni bránit se dalšímu napadení? Satanista se drží hesla: Udeří-li tě někdo do tváře, práskni ho přes druhou! Ať nezůstane žádné zlo neztrestáno. Stůjte jako v cestě lev - buďte nebezpeční i jako poražení!

Jelikož přirozené instinkty vedou člověka ke hříchu, všichni jsou hříšníci, a všichni hříšníci přijdou do pekla. Pokud se všichni dostanou do pekla, setkáte se tam se všemi přáteli. Nebe musí být zabydleno pěkně divnými tvory, kteří žili pouze proto, aby se dostali někam, kde budou moci navěky drnkat na harfy.

Časy se změnily. Náboženští vůdci již nehlásají, že veškeré naše přirozené konáni je hříšné. Již si nemyslíme, že sex je odporný - nebo že být pyšný sám na sebe je hanebné - nebo že chtít něco, co patří jinému, je nemravné. Přirozeně že ne, časy se přece změnily! Jestli chcete důkaz jen si všimněte, jak jsou dnes církve tolerantní. Vždyť dělají všechno, co hlásáte.

Podobná prohlášení slyší satanisté v jednom kuse a vřele souhlasí. ALE, pokud se svět natolik změnil, proč se tedy dál držet nitek umírající víry? Jestliže se mnoho náboženství zříká vlastních posvátných knih, jelikož jsou zastaralé, a hlásají myšlenky satanismu, proč je tedy nenazvat pravým jménem - satanismus? Rozhodně by to bylo méně pokrytecké.

Poslední dobou došlo k pokusu zlidštit duchovní koncepci křesťanství. Používá těch nejokatějších prostředků, které nemají s duchovnem nic společného. Latinské mše jsou nyní slouženy v domácích jazycích, což pouze umožnilo snadněji prokouknout celý ten nesmysl. Obřad byl zároveň oloupen o svou esoterickou podstatu, která je v souladu s principy dogmatu. Emoční reakci je daleko snazší vyvolat slovy a frázemi, jimž nikdo nerozumí, než prohlášeními, o kterých musí pochybovat i ten nejhloupější člověk, když je slyší v jazyce, jemuž rozumí.

Kdyby kněží a duchovní použili před sto lety prostředky, kterými se dnes snaží zaplnit kostely, byli by nařčeni z kacířství, bylo by jim spíláno do ďáblů, často by byli i pronásledováni; zcela jistě by byli bez okolků exkomunikováni. Pánbíčkáři naříkají: Musíme držet krok s dobou! Zapomínají však, že díky limitujícím faktorům a hluboce zakořeněných principům nemohou "řádná" náboženství nikdy dojít změny, která by vycházela vstříc potřebám člověka.

Dřívější náboženství vždy symbolizovala duchovní podstatu člověka. Věnovala přitom malý nebo žádný zájem jeho světským či fyzickým potřebám. Tento život pokládala pouze za něco pomíjivého a tělo za pouhou skořápku; fyzickou rozkoš za něco nepodstatného a bolest za užitečnou přípravu na Boží království. Pokrytectví vyjde krásně najevo, když počestní provedou ve svém náboženství změny, aby udrželi krok s přirozenou proměnou lidí! Křesťanství může sloužit plně pouze tehdy, stane-li se tím, čím je NYNÍ satanismus.

NOVÉ náboženství, založené na přirozených pudech člověka, muselo nutně vzniknout. ONI mu dali jméno. Jmenuje se satanismus. Zavržená moc, jež vyvolala náboženské spory o kontrole početí, církev neochotně připustila, že sex čistě pro radost je neoddiskutovatelný fakt. Ďábel přiměl ženy, aby ukazovaly nohy a dráždily muže- tytéž nohy, na které je nyní společensky přijatelné hledět a které nám předvádějí mladé jeptišky chodící po světě ve zkrácených hábitech. Roztomilý krok správným směrem (nebo ne?)! Je možné, že brzy uvidíme jeptišky, jak se s obnaženými ňadry smyslně zmítají při Missa Solemnis Rock. Satan se usmívá a říká, že by se mu to líbilo - mezi jeptiškami je spousta moc hezkých holek s krásnýma nohama.

Mnoho církví s velkou obcí věřících provozuje na shromážděních smyslnou hudbu, doprovázenou tleskáním, která je též inspirovaná Satanem. Konec konců, Ďábe1 měl vždycky nejlepší písničky.

Navzdory řečem hodných tetiček o bohaté sklizni Páně nejsou církevní pikniky ničím jiným než dobrou záminkou k nedělnímu obžerství; a každý ví, že v okolním křoví se děje ledacos jiného než jen čtení v bibli.

Doplňkem mnoha dobročinných církevních trhů, jejichž cílem je získat finanční prostředky, bývá karneval. Kdysi byl považován za oslavu těla, ale nyní je přijatelný, neboť peníze připadnou církvi, aby mohla kázat proti ďáblové pokušení! Lze namítnout, že jsou to pohanské zvyky a obřady, které si křesťané pouze vypůjčili. To je sice pravda, ale pohané si libovali v rozkoších těla a byli za to odsouzeni právě těmi, kteří dnes slaví jejich obřady, pouze pod jiným jménem.

Kněží a duchovní kráčejí v prvních řadách mírových demonstrací a lehají si před vlaky s válečným materiálem se stejnou horlivostí, s jakou jejich řádoví bratři z týchž seminářů v roli polních kaplanů žehnají kulkám, bombám a vojákům. Někde se musela stát chyba. Je možné, že Satanovou rolí je vyslovit obvinění? Rozhodně ho do této funkce jmenovali!

Když štěně dospěje, stane se z něj pes; když led roztaje, říká se mu voda; když vyprší dvanáct měsíců, pořídíme si nový kalendář na příslušný rok; když se z magie stane vědecký fakt, mluvíme o něm jako o medicíně, astronomii apod. Když přestane určité pojmenování odpovídat dané skutečnosti, je logické nahradit je novým, vhodnějším. Proč tak nepostupujeme i u náboženství? Proč máme náboženství označovat stejným jménem, když se jeho principy přestaly shodovat s původní vírou? Proč v případě, kdy náboženství sice hlásá totéž co dřív, ale jeho stoupenci se již prakticky neřídí jeho učením, si nadále říkají jménem, které bylo dáno jeho původním přívržencům?

Proč byste měli dále podporovat víru, která se neshoduje s vašimi pocity jestliže nevěříte tomu, co vaše náboženství učí? Nikdy byste nehlasovali pro člověka nebo věc, ve které nevěříte. Nač tedy odevzdávat církevní hlas náboženství, jež neodpovídá vašemu přesvědčení? Nemáte právo naříkat si na politické poměry, které jste sami zvolili, nebo jakýmkoli způsobem podpořili - například tím, že složíte ruce v klín a budete spokojeně souhlasit se sousedy, kteří tyto poměry schvalují, jen proto, že jste příliš líní nebo zbabělí, abyste vyslovili svůj názor. Totéž platí pro náboženské hlasování. Když už nedokážete být ve svých názorech bezohledně upřímní z obavy z nepříjemných reakcí zaměstnavatelů, veřejných představitelů apod., můžete být upřímní přinejmenším sami k sobě. V soukromí vlastního domova a s blízkými přáteli se musíte hlásit k náboženství, kterému leží na srdci pouze VÁŠ prospěch.

Satanismus se zakládá na velmi zdravé životní filozofii, říkají ti, kdo nemají zábrany. Proč ho ale nazývat satanismem? Proč mu nedat jméno "humanismus" či jiný název, který by zachycoval souvislost s čarodějnickým konventem a přitom znamenal něco trochu esoteričtějšího a méně křiklavého. Existuje pro to více důvodů. Humanismus není náboženství. Je to prostě způsob života bez nějaké ceremonie či dogmatu. V satanismu jsou jak ceremonie, tak dogmata. Dogma, jak bude dále vysvětleno, je nutné. Satanismus se podstatně liší od všech ostatních čarodějnických a magických skupin, praktikujících takzvanou dobrou či bílou magii, které dnes ve světě existují. Tato pokrytecká a arogantní náboženství slavnostně prohlašují, že jejich členové používají magických sil pouze k altruistickým účelům. Satanisté hledí na skupiny bílé magie s opovržením, neboť se domnívají, že altruismus znamená hřešit na dobírku. Je nepřirozené netoužit po získání věcí pouze pro sebe. Satanismus je jistou formou kontrolovaného sobectví. To neznamená, že nikdy nic neuděláte pro někoho jiného. Obšťastníte-li člověka, na kterém vám záleží, budete mít pocit uspokojení. Satanismus se stavá za uplatňování upraveného pravidla nečiň druhému, co nechceš, aby jiní tobě činili. Náš výklad zní takto: čiň jiným to, co oni činí tobě. Pokud byste jim činili to, co chcete, aby oni dělali vám, a oni by s vámi přitom jednali špatné, bylo by proti lidské přirozenosti brát na ně dál ohledy. K jiným byste se měli chovat tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám; pokud ale nebude vaše slušnost opětována, vypořádejte se s nimi, jak si zaslouží.

Skupiny, hlásící se k bílé magii, tvrdí, že pokud na někoho sešlete kletbu, vrátí se vám trojnásobně, jako bumerang, přesně podle přísloví o kopané jámě. Je to jen další známka životní filozofie poznamenané pocitem viny jíž se drží tyto novopohanské, pseudokřesťanské skupiny. Dobré čarodějky by se chtěly ponořit do čarodějnictví,ale nedokáží se oprostit od stigmatu, které je s ním spojeno. Říkají si proto bílí magici, a pětasedmdesát procent své filozofie staví na otřepaných, banálních principech křesťanství. Každý, kdo předstírá, že se o magii nebo okultní vědy zajímá z jiných příčin, než je získání osobní moci, je hnusný pokrytec. Satanista uznává křesťanství přinejmenším z toho důvodu, že je důsledné ve své filozofii poznamenané pocitem viny, ale může pouze pohrdat lidmi, kteří tím, že se přidali ke skupině magiků, dělají jako by se osvobodili od pocitu viny, a přitom se zabývají stejnou výchozí filozofií jako křesťanství.

Bílá magie je prý využívána pouze k dobrým či altruistickým cílům a černá magie,jak se tvrdí, slouží pouze sobeckým či špatným účelům. Satanismus žádnou takovou dělící čáru neuznává. Magie je vždy magie, ať má pomáhat či škodit. Satanista jakožto magik by měl být schopen rozhodnout se, co je správné, a pak užít magických sil k dosažení svých cílů.

Při obřadech bílé magie stojí magik v pentagramu, aby se ochránil před zlými silami jež přivolává na pomoc. Satanistovi připadá poněkud pokrytecké vyvolávat tyto síly a žádat od nich pomoc a zároveň se před nimi chránit. Satanista si uvědomuje, že pouze spojenectvím s těmito silami může zcela a nepokrytě využívat síly temnot ke svému prospěchu.

Při satanském magickém obřadu se účastníci nedrží za ruce a netančí kolečko kolem růžolícího, nezapalují svíce různých barev, aby dosáhli splnění rozličných přání, nevolají jména Otce, Syna a Ducha svatého, když patrně provozují černou magii, nevybírají si některého svatého za osobního rádce a pomocníka při řešení svých problémů, nenamáčejí se do vonných olejů a nedoufají, že se peníze jen pohrnou, nemeditují, aby dosáhli velkého duchovního probuzení, neodříkávají dlouhá zaříkávání, k nimž občas pro lepší dojem přihodí Ježíšovo jméno atd., atd., atd. ad nauseam!

PROTOŽE - toto NENÍ správný způsob, jak provádět satanskou magii. Pokud se nedokážete zbavit pokryteckého sebeklamu, nikdy nemůžete uspět jako magik, a tím méně jako satanista.

Satanské náboženství nejenže zdvihlo minci, ale dokonce ji obrátilo na druhou stranu. Proč by si tedy říkalo jiným jménem než oním, které je v naprosté shodě s opačnými dogmaty tvořícími satanskou filozofii, a tak podporovalo principy, které naprosto odmítal?

Satanismus není řádným náboženstvím; je to náboženství světské a živočišné, náboženství těla - a nad tím vším panuje Satan, zosobnění špatné cesty.

Nevyhnutelně se nabízí otázka: "Tak dobře, nemůžeme satanismus nazývat humanismem protože humanismus není náboženství, proč bychom ale vůbec měli mít nějaké náboženství, když vše, co děláte, je zcela přirozené? Nestačí to prostě jen dělat?"

Moderní člověk prošel dlouhou cestou; zbavil se iluzí o nesmyslných článcích víry dřívějších náboženství. Žijeme v osvícené době. Psychiatrie učinila mílové kroky v objasňování podstaty lidské osobnosti. Žijeme v době intelektuálního uvědomění, jaké žádný svět dosud nepoznal.

To je všechno sice moc hezké ALE - toto nové uvědomění má jednu vadu. Akceptovat něco rozumové je jedna věc, ale přijmout to pocitově je něco zcela jiného. Jedním z nároků, které psychiatrie nedokáže splnit, je lidská potřeba prožívat emoce prostřednictvím dogmat. Člověk potřebuje obřad a rituál, fantazii a kouzla. Přes všechno dobré, co psychiatrie dokázala, oloupila člověka o zázraky a fantazii, které mu náboženství v minulosti poskytovalo.

Satanismus si uvědomuje současné potřeby člověka a vyplňuje rozsáhlé šedé prázdno mezi náboženstvím a psychiatrii. Satanská filozofie spojuje základy psychologie s upřímným působením na city čili dogmatem. Poskytuje člověku fantazii, kterou tolik potřebuje. Na dogmatu samém není nic špatného, pokud není založeno na myšlenkách a činech, které jdou vyloženě proti lidské přirozenosti.

Nejrychlejší způsob, jak se dostat z jednoho bodu do druhého, představuje přímka. Pokud lze veškeré nahromaděné pocity viny vhodně využít, ruší se potřeba intelektuální očisty psýchy od těchto potlačovaných pocitů. Satanismus je jediným známým náboženstvím, které bere člověka takového, jaký je, a staví se spíše za logický princip obracet špatné v dobré, než za pokus přetrhnout se horlivostí ve snaze něco špatného eliminovat.

Jestliže selským rozumem racionálně zhodnotíte své problémy a přihlédnete k tomu, co nás učí psychiatrie, a přesto se nedokážete emočně vymanit z bezdůvodného pocitu viny a proměnit své teorie v činy, měli byste se alespoň naučit, aby pocit viny pracoval pro vás. Měli by ste jednat podle svých přirozených pudů, a pokud se přitom nedokážete zbavit provinilých pocitů,těšte se ze své viny. Může to znít jako protimluv, ale pokud se nad tím zamyslíte, zjistíte že pocit viny může často vzrušit smysly. Dospělí by se měli učit od dětí. Děti si velmi často libují právě v tom, o čem vědí, že by neměly dělat.

Ano, časy se změnily, ale člověk zůstal stejný. Základy satanismu zde byly vždy. Jedinou novinkou je formální organizace náboženství, založeného na charakteristických a obecně platných vlastnostech člověka. Po staletí byly lidskému odříkání zasvěcovány velkolepé stavby z kamene, betonu, malty a oceli. Je nejvyšší čas, aby lidé přestali bojovat sami proti sobě a zasvětili život stavbě chrámů určených k pěstování rozkoší.

I když se časy změnily, a stále se měnit budou, zůstává člověk v jádru stále stejný. Po dva tisíce let se kál z něčeho, za co nikdy neměl cítit vinu. Už nás nebaví odpírat si pozemské rozkoše, které si zasloužíme. Dnes, stejně jako dříve, si člověk potřebuje něco užít, právě teď, místo aby čekal na odměnu v nebi. Proč bychom nemohli mít náboženství, založené na holdování rozkoším? Samozřejmě že to odpovídá zvířecí přirozenosti. Již dávno nejsme žadonící slaboši třesoucí se před nemilosrdným Bohem, kterému je přitom úplně jedno, jestli vůbec žijeme nebo ne. Jsme hrdí lidé, vážící si sebe samých - jsme satanisté!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PEKLO, ĎÁBEL A JAK PRODAT DUŠI

Satan je nepochybně nejlepší přítel,jakého kdy církev měla,jelikož ji po celé věky udržoval při životě. Falešné nauky o pekle a Ďáblu umožnily protestantské a katolické církvi dlouhý rozkvět. Bez Ďábla, na kterého by mohli ukázat prstem, by kazatelé stezky ctnosti neměli čím strašit své stoupence. Satan vás uvádí v pokušení, Satan je kníže zla, Satan je hříšný, krutý a brutální, varují. Pokud podlehnete Ďáblovu pokoušeni, zcela jistě budete navěky prokleti a budete se smažit v pekle.

Sémantický význam slova Satan je sok, odpor, nebo žalobce. Samotné slovo Ďábe1 pochází z indického devi, což znamená bůh. Satan představuje opozici vůči všem náboženstvím, která člověka frustrují a zatracují ho za jeho přirozené pudy. Roli strůjce zla dostal jednoduše proto, že zosobňuje světské, pozemské a tělesné stránky života.

Satan, nejvyšší Ďábe1 západního světa, byl původně andělem, jehož úkolem bylo oznamovat Bohu lidské prohřešky. Tak tomu bylo až do 14. století, kdy začal být zobrazován jako zlé božstvo, zčásti člověk a zčásti zvíře s kozlími rohy a kopyty. Než ho křesťanství nazvalo Satanem, Luciferem a podobně, tělesné stránce lidské přirozenosti vládl bůh, který se tehdy jmenoval Dionýsos nebo Pan. Řekové ho zobrazovali jako satyra či fauna. Pan byl původně dobrý chlapík a symbolizoval úrodnost a plodnost.

Kdykoli dostane nějaký národ novou formu vlády, z někdejších hrdinů se rázem stanou zlosynové. To platí i pro náboženství. První křesťané věřili, že pohanští bohové byli ďáblové, a zabývat se jimi znamenalo provozovat černou magii. Zázračné nebeské jevy označili za bílou magii; to byl jediný rozdíl. Staří bohové nezemřeli, ale propadli se do pekel a stali se z nich Ďáblové. Výrazy bubák (angl. bogey), strašák (bugaboo) nebo skřítek (goblin), kterými se straší malé děti, pocházejí ze slovanského slova bog, což znamená čbůhč, podobně jako v hindštině bhaga.

Mnoho rozkoší, které nové náboženství zatratilo, bylo před nástupem křesťanství chováno v úctě. Udělat z Panových rohů a kopýtek atributy naprosto přesvědčivého ďábla vyžadovalo pouze malou změnu! Panovy charakteristické vlastnosti stačilo elegantně změnit v hříchy zasluhující potrestání, a proměna byla hotova. Spojování kozla s Ďáblem nacházíme již v křesťanské Bibli, kde byl nejsvatější den v roce, Den vykoupení, slaven losováním, jež mělo určit, který ze dvou kozlů bez poskvrny má být obětován Pánu, a který Azazelovi. Kozel nesoucí hříchy lidí byl vyhnán na poušť a stal se z něj obětní beránek. Odtud pochází symbol kozla, který je používán při obřadech tajných lóží dodnes, tak jako byl používán v Egyptě, kde býval jednou do roka obětován některému bohu.

Lidstvo zná mnoho ďáblů různého původu. Provádění satanských rituálů nezahrnuje vyvolávání démonů; dělají to pouze ti, kdo se bojí právě těch sil, které zaklínají.

Teoreticky jsou démoni zlými duchy, jejichž charakteristické vlastnosti přispívají ke zkáze lidí nebo jevů, kterých se dotknou. Řecké slovo démon znamenalo strážný duch nebo zdroj inspirace, a popravdě řečeno, pozdější teologové si navymýšleli celé legie těchto poslů inspirace, přičemž jeden jako druhý byli bez výjimky zlí.

Známkou zbabělosti magiků cesty ctnosti je jejich zvyk obracet se ke konkrétnímu démonu, (který zřejmě má být Ďáblovým přisluhovačem), aby splnil jejich rozkazy. Předpokládá se totiž, že démona, který je pouze Ďáblovým služebníkem, lze lépe ovládat. Okultní nauky tvrdí, že pouze čaroděj, jehož obrana skutečně budí úctu, či naprostý šílenec by se pokusil vyvolat samotného Ďábla. Satanista se neobrací pokoutně k těmto služebně nižším ďáblům, ale směle vyvolává ty, kdo tvoří pekelnou armádu odvěké zuřivosti - ďábly samotné!

Jak se dalo ostatně čekat, teologové sestavili soupis jmen některých ďáblů, ale následující seznam obsahuje pouze jména nejčastěji užívaná při satanském rituálu. Obsahuje jména a původ bohů a bohyň, k nimž se obracíme a kteří představují velkou část obyvatelstva pekelného královského paláce:

ČTYŘI KORUNNÍ PRINCI PEKEL

SATAN - (hebrejsky) sok, protiklad, žalobce, Pán ohně, peklo, jih

LUCIFER - (latinsky) římský bůh, nositel světla, osvícení, vzduch, jitřenka, východ

BELIAL - (hebrejsky) bez pána, nízkost země, nezávislost, sever

LEVIATHAN - (hebrejsky) had z hlubin, moře, západ

PEKELNÁ JMÉNA

Abaddon - (hebrejsky) ničitel

Adramelech - samarský ďábel

Ahpuch - mayský ďábel

Ahriman - mazdánský ďábel

Amon - egyptský bůh života a množeni s beraní hlavou

Apollyon - řecké synonymum pro Satana, úhlavního nepřítele

Asmodeus - hebrejský ďábel smyslnosti a přepychu, původně zvíře posledního soudu

Astaroth - fénická bohyně chlípnosti, odpovídá babylónské Ištar

Azazel - (hebrejsky) učil člověka výrobě zbraní a zavedl kosmetiku

Baalberith - kanaánský Pán úmluv, později se z něj stal ďábel

Balaam - hebrejský ďábel lakoty a chamtivosti

Bafomet - uctíván templáři, jako symbol Satana

Bast - egyptská bohyně rozkoše představovaná kočkou

Belzebub - (hebrejsky) Pán much, převzatý ze symbolismu skaraba

Behemoth - hebrejská personifikace Satana v podobě slona

Beherit - starosyrské jméno pro Satana

Bilé - keltský bůh pekla

Cimeries - jezdí na černém koni a vládne Africe

Čemoš - moabitský bůh, později ďábel

Čort - ruské jméno pro Satana, černý bůh

Dagon - filištínský mstivý ďábel moře

Damballa - hadí bůh kultu voodoo

Démogorgon - řecké jméno ďábla, které prý mělo zůstat smrtelníkům utajeno

Diabolos - (řecky) plynoucí dolů

Drakula - rumunské jméno pro ďábla

Emma-O - japonský vládce pekla

Euronymos - řecký kníže smrti

Fenriz - syn Lokiho, zobrazovaný jako vlk

Gorgo - zdrobnělina Démogoron, řeckého jména pro ďábla

Haborym - hebrejské synonymum pro Satana

Hekaté - řecká bohyně podsvětí a magie

Ištar - babylonská bohyně plodnosti

Kálí - (hindsky) Šivova dcera, bohyně uctívaná Thuggy

Kojot - indiánský ďábel

Lilith - hebrejská ďáblice, Adamova první žena, která ho naučila jak to chodí

Loki - germánský ďábel

Mammon - aramejský bůh blahobytu a zisku

Mania - etruská bohyně pekel

Mantus - etruský bůh pekel

Marduk - bůh města Babylónu

Mastema - hebrejské synonymum pro Satana

Melek Taus - jezidský ďábel

Mefistofeles - řecky ten, který se straní světla, viz Faust

Metztli - aztécká bohyně noci

Mictian - aztécký bůh smrti

Midgard - syn Lokiho, zobrazovaný jako had

Milkom - amonitský ďábel

Moloch - fénický a kanaánský ďábel

Mormo - (řecky) král ghoulů, choť Hekaté

Naamah - hebrejská ďáblice svodů

Nergal - babylónský bůh Hádu

Nihasa - indiánský ďábel

Nija - polský bůh podsvětí

O-Yama - japonské jméno pro Satana

Pan - řecký bůh smyslnosti, později zapuzen do ďáblovy říše

P1uto - řecký bůh podsvětí

Proserpina - řecká královna podsvětí

Pwcca - velšské jméno pro Satana

Rimmon - syrský ďábel, uctívaný v Damašku

Sabazios - frýžského původu, ztotožňován s Dionýsem, uctívání hada

Saitan - enošský ekvivalent Satana

Sammael - (hebrejsky) "nenávist Boží"

Samnu - středoasijský ďábel

Sedit - indiánský ďábel

Sekhmet - egyptská bohyně pomsty

Set - egyptský ďábel

Šejtan - arabské jméno pro Satana

Šiva - (hindsky) ničitel

Tan-mo - čínská analogie ďábla, žádostivosti, touhy

Tezcatlipoca - aztécký bůh pekel

Thamuz - sumerský bůh, který byl později vypovězen do ďáblovy říše

Thoth- egyptský bůh magie

Tunrida - skandinávská ďáblice

Typhon - řecká personifikace ďábla

Yaotzin - aztécký bůh pekel

Yen-lo-Wang - čínský vládce pekel

Ďáblové dřívějších náboženství vždy nesli přinejmenším částečně zvířecí rysy, očividný důkaz neustálé potřeby člověka popírat, že je také zvířetem. Kdyby si to přiznal, zasadilo by to citelnou ránu jeho zbídačelému egu.

Židé a Egypťané opovrhovali prasetem. Symbolizovalo bohy Frey, Osirida, Adonise, Persefonu, Attie a Demétér, a bylo obětováno Osiridovi a Měsíci. Postupem času ale bylo degradováno na ďábla. Féničané uctívali mušího boha Baala, z něho pochází Belzebub. Baal i Belzebub jsou totožní s hovniválem či skarabem Egypťanů který byl zřejmě schopen vstát z mrtvých, podobně jako mýtický pták Fénix vstal vždy z popela. Staří Židé díky kontaktu s Peršany věřili, že dvě rozhodující síly ve světě jsou Ahura-Mazda, bůh ohně, světla, života a dobroty, a Ahriman, had, bůh temnoty, zkázy, smrti a zla. Tyto i nesčetné delší příklady nejenže zobrazují ďábly jako zvířata, ale také ukazují lidskou potřebu obětovat původní zvířecí bohy a degradovat je na ďábly.

V šestnáctém století, v době reformace, přišel alchymista doktor Johann Faust na způsob, jak přivolat démona - Mefistofela - z pekel a uzavřít s ním smlouvu. Podepsal ji krví a výměnou za pocit mládí se zavázal odevzdat Mefistofelovi duši. V mžiku omládl. Když nadešel jeho čas, uzavřel se do svého pokoje a byl rozerván na kusy, jako by v laboratoři došlo k explozi. Tento příběh je protestem doby (šestnáctého století) proti vědě, chemii a magii.

Abyste se mohli stát satanistou, není bezpodmínečné nutně zaprodat duši ďáblu nebo uzavřít smlouvu se Satanem. Tuto hrozbu vymyslelo křesťanství, aby mohlo zastrašovat lidi a zabránilo jim zaběhnout se od věřícího stáda. Chvějícími se hlasy a se zdviženými prsty učili své stoupence, že pokud podlehnou pokušení a budou žít podle svých přirozených sklonů, zaplatí Satanovi za hříšné rozkoše duší a navěky budou trpět v pekle. Namlouvali lidem, že nezkažená duše je jakousi propustkou k věčnému životu.

Zbožní proroci učili, že se má člověk Satana bát. Co si ale počít s výrazy jako strach z Boha? Je-li Bůh tak milosrdný, proč se ho mají lidé bát? Máme snad věřit tomu, že před strachem se nedá nikam utéci? Pokud se musíte bát Boha, proč se raději nebát Satana a užívat si rozkoší, které vám bohabojnost zakazuje? Bez všeobecného strachu by pánbíčkáři neměli čím ovládat své stoupence. Germánská bohyně smrti, dcera Lokiho, se jmenovala Hel; byla zároveň pohanským božstvem mučení a trestu. Při sepisování Starého zákona bylo přidáno ještě jedno "l". Proroci kteří sepsali Bibli, výraz peklo (angl. hell) neznali, použili hebrejské Sheol a řecké Hádes, což znamenalo záhrobí; použili také řecké slovo Tartaros, které označovalo místo pobytu padlých andělů, podsvětí (uvnitř země) a výraz Gehenna, což bylo údolí blízko Jeruzaléma, kde vládl Moloch a kam sváželi odpadky a spalovali je. Odtud křesťanská církev vzala ideu pekelné síry a ohně.

Protestantské a katolické peklo jsou místy věčného trestu. Katolíci nicméně věří, že existuje ještě očistec, kam všechny duše na určitou dobu přijdou, a limbus, kam se dostanou nepokřtěné duše. Buddhistické peklo je rozděleno do osmi částí, přičemž prvních sedm si lze odpykat. Církevní představa pekla popisuje hrůzné místo plné ohně a utrpení. V Dantově Pekle a v severních krajích se předpokládalo, že je to mrazivý, studený kraj, obrovská lednička. (Přes všechno zastrašování věčným prokletím a smažením duše křesťanští misionáři narazili na jedince, kteří jejich žvásty nespolkli tak snadno. Rozkoš a bolest jsou, stejně jako krása subjektivní kategorii. Když se misionáři odvážili na Aljašku, aby varovali Eskymáky před hrůzami pekla a planoucími jezery ohně, které čekají na hříšníky, Eskymáci se dychtivě ptali: Jak se tam dostaneme?)

Většina satanistů nechápe Satana jako antropomorfní bytost s kopyty, pichlavým ocasem a rohy. Představuje přírodní sílu - mocnost temnot, která byla takto nazvána jedině proto, že je žádné náboženství z temnot nevytáhlo. Ani věda nebyla schopna uplatnit na tuto sílu technickou terminologii. Je to dosud nevyužitý zdroj, z něhož může čerpat jen málokdo, jelikož většina lidí nedokáže používat nějaký nástroj jen tak, aniž by ho nejdříve rozebrali na kusy a pojmenovali části, které ho udržují v chodu. Neustálá potřeba vše analyzovat brání většině lidí, aby využili tento mnohostranný klíč k neznámu, který satanisté nazývají Satanem.

Satana jako boha, poloboha, osobního spasitele či jak mu chcete říkat, vymysleli tvůrci všech náboženství na Zemi pouze z jediného důvodu - aby mohli dozírat na takzvané špatné jednání lidí a na poměry zde na Zemi. Proto bylo vše, co vedlo k tělesnému či duševnímu uspokojení, označeno za špatné, a tím zajistilo lidem život plný bezdůvodných pocitů viny!

Když nás označili za špatné, tak tedy špatní jsme - a co má být? Nadešla doba satanismu! Proč ji tedy nevyužít a ŽÍT! (žít - angl. "live" - pozpátku "evil" - zlo pozn. překl.)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SATANSKÝ SEX

Kolem satanistického pohledu na volnou lásku vzniklo mnoho sporů. Často se předpokládá, že sexuální aktivita hraje v satanismu nejdůležitější roli a ochota účastnit se sexuálních orgii je nezbytnou podmínkou přijetí mezi satanisty. Nic nemůže být vzdálenější pravdě! Ve skutečnosti jsou oportunisté, kteří mají o satanismus zájem pouze kvůli jeho sexuálním aspektům, důrazně odmítáni.

Satanismus skutečně obhajuje sexuální svobodu, ale pouze v pravém slova smyslu. Volná láska znamená podle satanismu přesně toto: svobodu být buďto věrný jediné osobě či uspokojovat sexuální tužby s tolika lidmi, kolik je podle vašeho názoru nutné k uspokojení vašich konkrétních potřeb.

Satanismus nedoporučuje těm, kteří k tomu nedojdou přirozeným způsobem, aby se oddávali orgiím či vrhali do mimomanželských vztahů. Pro mnohé by bylo jednoduše nepřirozené a škodlivé, kdyby byli nevěrní partnerům, které si zvolili. Jiné by naopak frustrovalo být sexuálně vázáni pouze na jednu osobu. Každý se musí rozhodnout sám za sebe, jaká forma sexuální aktivity nejlépe vyhovuje jeho individuálním potřebám. Podle satanských měřítek je stejně špatné podléhat sebeklamu a nutit se do cizoložství, nebo vyhledávatsexuální partnery před svatbou pouze proto, abyste dokázali svému okolí (nebo, což je ještě horší, sami sobě), že jste se zbavili pocitu viny, jako nechat kvůli hluboce zakořeněným pocitům viny jakoukoli sexuální potřebu neuspokojenou.

Mnozí lidé, kteří si neustále dokazují, jak se zbavili pocitu viny vyvolaného sexem, jsou ve skutečnosti spoutáni daleko pevnějšími pouty než ti, kteří prostě přijímají sexuální aktivitu jako přirozenou součást života a nedělají kolem své sexuální svobody takový rozruch. Je například uznávaným faktem, že nymfomanka (dívka snů každého muže a hrdinka senzačních románů) není sexuálně svobodná, ale je ve skutečnosti frigidní a těká od jednoho muže k druhému, jelikož má příliš velké zábrany, aby vůbec kdy mohla najít úplné sexuální uspokojení.

Další mylnou představou je názor, že schopnost účastnit se skupinové sexuální aktivity svědčí o sexuální svobodě. Všechny dnešní skupiny oddávající se volnému sexu mají jedno společné - odmítají fetišistické či úchylné praktiky.

Silácké příklady nefetišistické sexuální aktivity, chabě maskované jako svoboda, mají ve skutečnosti stejný průběh. Všichni účastníci orgie následují příkladu vůdce skupiny - svléknou se do naha a mechanicky souloží, jako na povel. Žádný z přítomných přitom netuší, že by jejich osvobozená forma sexu mohla být nezúčastněnými pozorovateli, kteří nedokáží klást rovnítko mezi uniformitu a svobodu, považována za sešněrovanou a infantilní.

Satanista si uvědomuje, že pokud má být znalcem sexu (a skutečně se osvobodit od pocitu viny), nemůže se nechat rdousit ani takzvanými sexuálními revolucionáři ani prudérní společností, spoutanou pocity viny. Těmto klubům volného sexu zcela uniklo, o čem sexuální svoboda vlastně je. Nemůžete-li realizovat sexuální aktivitu na individuální bázi (což zahrnuje i osobní fetiše) nemá vůbec smysl vstupovat do nějaké organizace, která se zabývá sexuální svobodou.

Satanismus připouští jakoukoli aktivitu, která hluboce uspokojuje vaše sexuální touhy - ať už jsou heterosexuální, homosexuální, bisexuální či pokud je libo dokonce asexuální. Satanismus schvaluje fetiš nebo deviaci, které obohatí váš sexuální život, pokud se ale netýkají někoho, kdo by o ně nestál.

Rozmach deviantního respektive fetišistického chování v naší společnosti by jistě šokoval fantazii sexuálně naivních lidí. Existuje daleko více sexuálních odchylek, než si neinformovaný člověk dokáže představit: transvestitismus, sadismus, masochismus, urolagnie, exhibicionismus - abychom uvedli pouze několik nejrozšířenějších. Každý má nějakou vlastní formu fetiše, ale protože si lidé nejsou vědomi převahy fetišistického chování v naší společnosti, mají pocit, že kdyby se poddali svým nepřirozeným tužbám, byli by spatní. (Fetišismus nepraktikují pouze lidé, ale také zvířata. Fetiš je nedílnou součástí sexuálního života zvířat. Tak například pohlavní pach podmiňuje sexuální vzrušení jednoho zvířete druhým. Laboratorní testy prokázaly, že pokud je nějaké zvíře uměle zbaveno svého pachu, ztrácí sexuální přitažlivost. Stimulace sexuálním pachem působí příznivě i na člověka, i když to často popírá.)

Dokonce i asexuální jedinec má svou úchylku - asexualitu. Nepociťovat vůbec sexuální touhu (pokud to není dáno stářím, chorobou, apod.) je daleko nenormálnější než být sexuálně promiskuitní. Jestliže dá satanista přednost sexuální sublimaci před otevřenou sexuální realizací, je to výhradné jeho věc. U mnoha případů sexuální sublimace (nebo asexuality) by jakýkoliv pokus sexuálně se osvobodit měl pro asexuála negativní následky.

U asexuálů je sexuální touha vždy sublimovaná, ať již v podobě práce, nebo koníčků. Veškerá energie či silný zájem, který by normálně věnovali sexuální aktivitě, se přelije do jiných zábav nebo činností. Jestliže někdo dává přednost určitým zájmům na úkor sexuální aktivity, je to jeho věc, a nikdo nemá právo zatracovat ho za to. V každém případě by si ale dotyčný měl uvědomit, že jde o sexuální sublimaci.

Mnoho tajných sexuálních tužeb zůstane pouhou fantazii, protože je není možno vyjádřit. Nemožnost vybití často vede k nutkavému jednání, a značná část lidí si proto vytváří vlastní tajné cesty, jak dát průchod sexuálním touhám. Jelikož většina fetišistických aktivit není zjevná, neměli by lidé, kteří toho o sexu moc nevědí, podléhat klamu, že vůbec neexistuje. Uvedu pár příkladů důmyslných technik: mužský transvestita se ukájí tím, že nosí dámské prádlo, ale jinak na něm nic nepoznáte. Masochisticky založená žena může nosit o několik čísel menší stahovací podvazkový pás, takže bude během dne prožívat sexuální rozkoš z nepříjemných pocitů, aniž kdokoliv co pozná. Tyto příklady jsou mnohem mírnější a rozšířenější než jiné, které by bylo možno uvést.

Satanismus podporuje jakoukoli formu sexuální realizace, pokud nikomu neubližuje. Abychom se vyhnuli nedorozumění, je třeba toto tvrzení blíže objasnit. Neubližování druhým nezahrnuje neúmyslné ublížení někomu, kdo nemusí souhlasit s vašimi názory na sex, protože jeho pohled na sexuální morálku je úzkostný. Samozřejmé byste se měli snažit, abyste se nějakým způsobem nedotkli svých blízkých, jako třeba přepjatě stydlivých přátel a příbuzných. Pokud se opravdu snažíte, abyste jim neubližovali a oni vám na něco náhodné přijdou, nenesete žádnou odpovědnost, a neměli byste ani mít pocit viny za své sexuální přesvědčení nebo proto že někdo trpí v důsledku vašeho přesvědčení. Jestliže žijete v neustálém strachu, že se svým postojem k sexu dotknete prudérních povah, pak nemá smysl snažit se vymanit z pocitu viny. Rozhodně však věci neprospěje, budete-li okázale předvádět své svobodomyslné názory.

Druhou výjimkou jsou masochisté. Masochista pociťuje rozkoš, když je mu ubližováno, jestliže mu upřete rozkoš z bolesti, ubližujete mu stejné jako fyzická bolest ubližuje někomu, kdo není masochista. Tuto situaci ilustruje příběh jednoho skutečné krutého sadisty: Masochista ho prosí: bij mě! A nemilosrdný sadista mu odpovídá: NE! Pokud někdo chce, aby mu bylo ubližováno a nachází rozkoš v bolesti, není důvod, proč bychom mu neměli dopřát radosti, na které je zvyklý.

Výraz sadista označuje v běžné mluvě člověka, který nachází rozkoš v bezohledné brutalitě. Skutečný sadista je však ve skutečnosti vybíravý. Pečlivě vybírá z široké škály potenciálních obětí. Splnění touhy těm, kterým utrpení dělá dobře, mu přináší úžasnou rozkoš. Vyrovnaný sadista je požitkář a znalec, neboť si vybírá jednotlivce, kteří si jeho zájem zaslouží!

Jestliže je někdo natolik vyrovnaný, aby přiznal, že je masochista a že mu přináší rozkoš být zotročován a bičován, pravý sadista je jen potěšen, když mu může vyhovět.

Kromě uvedených výjimek by satanista nikomu vědomě neublížil, aniž by se dotkl jeho sexuálních práv. Pokud se snažíte vnutit své sexuální touhy tomu, kdo o vaše návrhy nestojí, porušujete jeho sexuální svobodu. Satanismus neschvaluje znásilnění, zneužívání dětí, sexuální zneužívání zvířat a jakoukoli sexuální aktivitu zasahující osoby, které ji odmítají nebo které by díky své nevinnosti či naivitě mohly být svedeny či výhružkami dohnány, aby dělaly něco proti své vůli.

Pokud jsou všichni zúčastnění dospělí zodpovídající za své činy a dobrovolně se zapojí do dané formy sexuální realizace - i když je obecně považována za tabuizovanou - pak není důvod, aby potlačovali své sexuální sklony.

Pokud si uvědomujete všechny důsledky, výhody i nevýhody, a jste si jisti, že vaše činy neublíží nikomu, kdo nechce nebo si nezaslouží, aby mu bylo ubližováno, pak nemáte proč potlačovat své sexuální záliby.

Stejně jako se ani dva lidé neshodují ve výběru stravy ani v množství potravy, kterou potřebují, různí se i sexuální záliby a apetit. Společnost ani nikdo jiný nemá právo stanovit jiné osobě sexuální normy nebo frekvenci sexuálního vyžití. Žádné sexuální chování lze vždy posuzovat pouze v kontextu dané situace. Z toho plyne, že to, co někdo považuje za sexuálně správné a morální může jiného frustrovat. Platí i opak: někdo může být sexuálně výrazně nadán, ale bylo by nespravedlivé, aby vyvolával pocity méněcennosti v někom, kdo se mu sexuální zdatností nevyrovná, a bylo by bezohledné, aby se vnucoval jiné osobě (např. muž, obdařený nenasytným sexuálním apetitem převyšujícím potřeby jeho ženy). Nebylo by hezké, kdyby od ní očekával, nadšenou odezvu na své nabídky, ona ale musí projevit stejnou ohleduplnost. V případě, že nepociťuje žádnou velkou vášeň, by ho měla sexuálně přijmout, sice pasivně, ale nicméně mile, nebo si nestěžovat, pokud se rozhodne hledat uspokojení jinde - včetně autoerotických praktik.

Ideální vztah je takový, ve kterém se lidé hluboce milují a sexuálně si vyhovují. Dokonalé vztahy jsou nicméně poměrně řídké. Je důležité zdůraznit, že láska duchovní a sexuální sice mohou, ale nutně nemusí jít ruku v ruce. Jestliže existuje alespoň určitá míra sexuálního porozumění, bývá často omezeno, a dochází ke splnění pouze některých sexuálních tužeb.

Pokud si sexuálně vyhovujete, pak není větší rozkoš nad spojení s tím, koho hluboce milujete. Pokud si sexuálně nevyhovujete, je třeba zdůraznit, že v žádném případě nemusí jít o absenci duchovní lásky. Člověk může, a často tomu tak bývá existovat bez druhého. Ve skutečnosti se často jeden z manželů uchyluje k mimomanželské sexuální aktivitě právě proto, že svého partnera hluboce miluje a chce se vyhnout tomu, aby ho ranil něho se mu vnucoval. Hluboká duchovní láska je obohacena láskou sexuální, a je samozřejmě nutnou součástí každého uspokojivého vztahu, protože se však sexuální záliby liší, může někdy mimomanželská sexuální aktivita nebo masturbace být potřebným doplněním.

Masturbace, kterou mnoho lidí považuje za sexuální tabu, představuje problém viny, s nímž není snadné se vypořádat. Na toto téma je třeba položit zvláštní důraz, neboť přestavuje velice důležitou součást mnoha úspěšných magických konání.

Již od doby, kdy judejsko-křesťanská bible popsala hřích Onanův (Gen 38:7-10), uvědomoval si člověk závažnost a důsledky "samotářské neřesti". Přestože moderní sexuologové vysvětlují Onanův hřích jako běžný coitus interruptus, zavádějící teologický výklad napáchal během staletí značnou škodu.

Kromě skutečných sexuálních zločinů patří masturbace mezi nejvíce odsuzovaná jednáni. V minulém století vzniklo nesčetně prací popisujících její hrůzné následky. Prakticky všechny tělesné či duševní choroby byly připisovány hříchu masturbace. Bledost, dýchavičnost, uhýbavý pohled, propadlý hrudník, nervozita, uhry a nechutenství - to je jen několik údajných následků. Pokud jste se nedrželi varováni příruček pro mladé muže, mohli jste si být jisti, že skončíte naprostým fyzickým a mentálním zhroucením.

Odpudivé popisy v těchto příručkách by mohly být téměř zábavné, kdyby nebylo smutného faktu, že navzdory úsilí současných sexuologů, lékařů, spisovatelů a dalších, odstranit stigma, které masturbace nesla, podařilo se hluboce zakořeněné pocity viny, vyvolané nesmysly v těchto sexuálních příručkách, vymazat pouze částečně. Velké procento lidí, zvláště těch, kterým je přes čtyřicet, nedokáže emočně přijmout fakt, že masturbace je přirozená a zdravá, i když racionálně věc chápou. Svůj nepřekonatelný odpor, často podvědomě, přenášejí na své děti. Převládal názor, že se člověk zblázní, bude-li přes veškerá napomínání pokračovat vautoerotických praktikách. Tento absurdní mýtus vznikl na základě častých zpráv o masturbaci chovanců psychiatrických zařízení. Jelikož téměř všichni nevyléčitelní šílenci masturbovali, soudilo se, že zešíleli právě z tohoto důvodu. Nikoho nenapadlo, že skutečnou příčinou masturbačních praktik byl v jejich případě nedostatek sexuálních partnerů a především ztráta zábran, typická pro pokročilé šílenství.

Mnoho lidí by raději vidělo, kdyby si jejich partner hledal vyžití mimo vztah, než aby se uchýlil k autoerotickým aktům, kvůli vlastním pocitům viny, partnerově nechuti účastnit se masturbace, nebo strachem z jeho odporu, přestože u překvapivě vysokého počtu případů přináší vědomí, že má partner sexuální zážitky s jinými lidmi, zástupné vzrušení, i kdyžto málokdo přizná.

Pokud je stimulace vyvolaná představami partnera, který se sexuálně stýká s dalšími lidmi, melo by se o tom otevřeně mluvit,protože tím obě strany mohou jen získat. Pokud masturbaci brání pouze pocit viny jedné nebo obou zúčastněných stran, měli by se oba snažit tyto pocity buďto vymazal nebo je využít. Mnoho vztahů by se dalo zachránit, kdyby se oba zainteresovaní necítili vinni, že se oddával přirozenému aktu masturbace.

Masturbace je považována za něco špatného, protože přináší rozkoš vyvolanou záměrným třením zapovězených oblastí těla vlastní rukou. Pocity viny provázející většinu sexuálních aktů lze zmírnit tvrzením přijatelným pro církev: smyslové požitky jsou nutné k plození potomstva - i když si dáváte pozor na kalendář a hlídáte bezpečné dny. Pokud se oddáváte masturbaci, pak vám taková útěcha ovšem nestačí. Ať už vám napovídali o neposkvrněném početí, co chtěli, - i kdyby vám slepá víra umožňovala tuto absurditu spolknout -víte dobře, že ke zplození dítěte je zapotřebí sexuálního styku s osobou opačného pohlaví! Pokud trpíte pocitem viny za prvotní hřích, budete přirozeně cítit ještě větší vinu, oddáváte-li se sexu jen pro své uspokojení, bez úmyslu plodit děti.

Satanistovi je naprosto jasné, proč pánbíčkáři prohlašují masturbaci za hříšnou. Stejně jako další přirozené akty to lidé prostě stejně budou dělat, bez ohledu na to, jak ostře jsou káráni. Vyvolávání pocitů viny je důležitou součástí jejich zlovolné taktiky, jak přimět lidi, aby své hříchy vykoupili hypotékami na chrámy odříkání!

I když se dnes většinou nesvíjíme pod břemenem viny, vnucené náboženstvím (nebo si to alespoň myslíme), moderní člověk stále ještě pociťuje stud, když podlehne touze masturbovat. Když se muž uspokojuje autoeroticky, místo aby se účastnil honby za ženami, může se cítit oloupen o svou mužnost. Žena se možná uspokojí sexuálně, ale touží po uspokojeni svého ega, které jí přináší hra svádění. Ani rádoby Casanova ani strojený vamp nemají adekvátní pocity, když se mohou sexuálně ukájet pouze masturbací. Oba by dali přednost i ne zcela vyhovujícímu partnerovi. Řečeno satansky, je daleko lepší oddávat se dokonalé fantazii, než se podílet na neuspokojivém zážitku s jiným člověkem. U masturbace máte alespoň kontrolu nad situací. Ilustrace neoddiskutovatelného faktu,že masturbace je zcela přirozený, zdravý jev: provozují ji všichni příslušníci zvířecího království. Lidské děti se také řídí instinktivní touhou masturbovat, pokud za to nebudou kárány rozhořčenými rodiči, kterým bezpochyby spílali jejich rodiče, a tak dál, pěkně pozpátku. Je smutnou pravdou, že pocity viny, které v rodičích vyvolává sex, se beze změny přenesou na děti. Abychom uchránili své děti před nešťastným sexuálním osudem svých rodičů, prarodičů, a možná i nás samých, je třeba nazvat tento zvrácenýmorální kód pravým jménem: je to pragmaticky sestaveny soubor pravidel, která by nás zničila, kdybychom se jimi bez odmluvy řídili! Dokud se neosvobodíme od směšných sexuálních norem současné společnosti, včetně takzvané sexuální revoluce, nezbavíme se neurózy vyvolané těmito omezeními. Příklon k nové, rozumné a humanistické morálce satanismu může - a také tomu tak bude - dát podnět ke vzniku nové společnosti, v níž se naše děti budou zdravě vyvíjet, aniž by byly zatíženy zničujícími morálními břemeny současné nemocné společnosti.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

NE VŠICHNI UPÍŘI SAJÍ KREV!

Satanismus znamená odpovědnost k odpovědným a spolehlivým, nikoliv zájem o psychické upíry. Mnoho lidí žijících na této Zemi: provozuje jemné uměni vyvolat v druhých zcela bezdůvodný pocit odpovědnosti nebo dokonce vděčnosti. Satanismus vidí tyto pijavky v pravém světle. Psychičtí upíři jsou ti, kdo vysávají jiným životní energii. Tento druh lidi můžeme najít ve všech vrstvách společnosti. Pro náš život nemají žádný smysl, a nejsou ani předmětem lásky ani skutečnými přáteli. Přesto se vůči nim cítíme odpovědni, a přitom sami nevíme proč.

Pokud máte pocit, že byste se mohli stát obětí takového člověka, platí několik jednoduchých pravidel, která vám pomohou pří rozhodování. Existuje nějaká osoba, které často voláte nebo ji navštěvuje, aniž byste to ve skutečnosti chtěli, protože je vám jasné, že pokud tak neučiníte, budete trpět pocitem viny? Nebo zjišťujete, že neustále prokazujete laskavost někomu, kdo nepřijde a nepožádá o ni, ale říká si nepřímo? Psychický upír po vás nikdy nic nežádá. To by bylo přece jen příliš. Prostě dají svá přání najevo mnohem jemnějším způsobem, takže nemohou být nařčeni, že otravují. Ani by je nenapadlo někoho zneužívat ta vždy jsou ochotni bez protestu a s radostí přijmout svůj úděl - navenek!

Jejich hříchy nespočívají v tom, co udělají, ale v tom, co nevysloví. Pocit, že se o ně musíte starat, nepramení z toho, co říkají, ale z toho, co neříkají. Na to, aby vám nepokrytě sdělili své požadavky, jsou příliš mazaní- vědí, že byste je odmítli, měli konkrétní a legitimní důvod se k nim neznat.

Velké procento těchto lidí se vyznačuje zvláštními atributy, díky nimž je jejich závislost na vás lépe zdůvodněná a je i daleko účinnější. Mnozí psychičtí upíři jsou invalidé (nebo to předstírají), eventuelně jsou mentálně něho emocionálně narušení. Jiní mohou předstírat neznalost či neschopnost, takže ze soucitu - nebo častěji ze vzteku - uděláte vše za ně.

Tradiční způsob zapuzení démona či živlu znamená poznat, co je zač, a provést vymítání. Rozpoznání těchto moderních démonů a jejich metod je jediný protijed chránící před zničující mocí, kterou by nad vámi mohli získat.

Pouze proto, že jim jejich rafinované tahy nikdo nevysvětlil, bere většina lidí tyto pasivně zvrhlé typy jako normální. Přijímají tyto ubohé duše jako lidi, kteří měli menší štěstí než oni sami, a mají pocit, že by jim měli pomáhat, jak jen to je možné. Altruistické postoje. které umožňuji těmto parazitům vegetovat, udržuje při životě právě smysl pro zodpovědnost, zaměřenýnesprávným směrem, či neopodstatněný pocit viny. Existence psychického upíra je umožněna tím, že si za své oběti chytře vybírá svědomité, zodpovědné lidi, kteří se obětuji pro své morální'závazky.

V některých případech jsme obdobným způsobem vysáváni celými skupinami i jednotlivci. Každá organizace shromažďující finanční prostředky, ať už charitativní nadace, obecní rada, náboženský či podpůrný spolek, atd., si pečlivě vybírá za předsedu či koordinátora osobu, která je mistrem ve vyvolávání pocitu viny. Úkolem předsedy pak je zastrašit nás a dohnat k tom, abychom nejdříve otevřeli svá srdce a pak i peněženky tomu, kdo přijímá jejich dobrou vůli- aniž by se zmínil, že v mnoha případech není jeho čas věnován nezištně, ale že za své ušlechtilé skutky bere tučnou mzdu. Mistrně hrají na sympatie a uznalost zodpovědných lidí. Často vídáme malé děti, které byly těmito pokryteckými zlodějskými mistry vyslány, aby bezbolestně vytáhly dary z dobrosrdečných důvěřivců. Kdo by dokázal odolat nevinnému kouzlu dítěte?

Samozřejmě existují lidé, kteří nejsou šťastni, jestliže nemohou nějakým způsobem pomáhat, ale mnozí z nás do této kategorie nepatří. Bohužel, často jsme nuceni dělat věci, o kterých nejsme upřímně přesvědčeni, že je po nás může někdo chtít. Svědomitý člověk se těžko rozhoduje mezi dobrovolnou a nucenou dobročinnosti. Chce jednat spravedlivě, ale zjišťuje, že je velice problematické přesně určit, komu by měl pomáhat a jak velkou pomoc od něj může okolí právem očekávat.

Každý si musí rozhodnout sám za sebe, jaké jsou jeho závazky vůči přátelům, rodině a obci. Než věnuje čas a peníze těm, kdo nepatří mezi jeho nejbližší příbuzné a okruh blízkých přátel, musí uvážit, co si může dovolit, aniž by poškodil své nejbližší. A když bude takto uvažovat, musí mezi ty, kteří pro něj znamenají nejvíce, zcela jistě zařadí i sebe. Musí pečlivě uvážit oprávněnost požadavku a osobnost a motivy žadatele.

Pokud někdo celý život říkal ano, je mimořádně obtížné naučit se říkat ne. Pokud však nechce, aby byl neustále využíván a pokud okolnosti takové rozhodnutí ospravedlňují, musí se naučit říci ne. Když jim to dovolíte, psychičtí upíři budou stále víc pronikat do vašeho každodenního života, až vám nezůstane vůbec žádné soukromí. Neodbytný pocit, že se o ně musíte starat, vás nakonec připraví o chuť cokoliv podnikat.

Psychický upír si vždy vybere člověka, který je relativně vyrovnaný a spokojený se svým životem - žije ve šťastném manželství, je spokojen se svou prací, a nemá zvláštní problémy s okolním světem - a začne ho vysávat. Samotný fakt, že si psychický upír vybere jako oběť šťastného člověka ukazuje, že mu chybí vše, co má jeho oběť. Udělá co může, aby vyvolal rozbroje a neshody mezi oběti a těmi, které má ráda.

Dávejte si proto velký pozor na každého, kdo zjevně nemá žádné skutečné přátele a nic v životě ho zvlášť nezajímá (kromě vás). Obvykle vám bude vykládat, že si své přátele vybírá velmi pečlivě nebo že nenavazuje snadno přátelství, protože má vysoké nároky. (K získání a udržení přátel musí být člověk ochoten dát také něco zesebe - což psychický upír nedokáže). Honem ale dodá, že vy splňujete všechny jeho požadavky a jste mezi lidmi naprostou výjimkou. Vy jste jedním z mála, kteří si zaslouží přátelství.

Abyste si nespletli zoufalou lásku (což je hodně sobecká záležitost) s upírstvím, je třeba si uvědomit propastný rozdíl mezi nimi. Jediný způsob, jak zjistit, jestli jste vysáváni, je poměřit, co dáváte a co dostáváte.

Někdy se stane, že vás obtěžují nároky, které na vás klade milovaná osoba, blízký přítel nebo dokonce zaměstnavatel. Než ale někoho označíte za psychického upíra, je třeba si položit otázku:

Co za to dostávám? Jestliže váš partner, milenka nebo milenec trvá na tom, abyste mu často volal, ale vy na oplátku vyžadujete, aby vám vysvětlil, co dělal v době, kdy nebyl s vámi, musíte si uvědomit, že jde o kompromis. Nebo je-li váš přítel zvyklý obracet se na vás o pomoc v nevhodnou chvíli, ale stejně tak vy počítáte s tím, že on bez prodlení vyhoví vašim okamžitým potřebám, musíte to považovat za fair obchod. Jestliže vás zaměstnavatel požádá, abyste udělali víc, než se od vás normálně očekává, ale přehlédne vaši občasnou nedochvilnost nebo vám dá volno, když ho potřebujete, nemáte samozřejmě žádný důvod si stěžovat a mít pocit, že vás využívá.

Jestliže se ale na vás neustále někdo obrací a očekává, že mu budete prokazovat laskavosti a v případě, že vy něco potřebujete, má vždy neodkladné povinnosti, pak jste vysáváni.

Psychický upír vám často něco daruje, abyste měli pocit, že mu něco dlužíte, a tím si vás připoutá. Rozdíl mezi vaším a jejich dáváním je ten, že vy musíte zaplatit něčím nemateriálním. Chtějí, abyste vůči nim cítili závazek a velice by je rozladilo, nebo dokonce rozzlobilo, kdybyste jim na oplátku chtěli něco dát. Stručně řečeno, musíte jim prodat duši, a oni vám budou neustále vaši povinnost vůči nim připomínat tím, že o ní nebudou mluvit.

Jste-li praví satanisté, jediný způsob, jak jednat s psychickým upírem, je dělat hloupého a chovat se, jako by byli skutečnými altruisty a nečekali, že se jim nějakým způsobem odvděčíte. Dejte jim pořádnou lekci! Laskavě si vezměte, co vám nabízejí a nahlas poděkujete, aby to všichni slyšeli, a odejděte! Tak můžete zvítězit. Co na to můžou říct? Pokud není zbytí a očekává se, že jim jejich velkorysost oplatíte (velice nepříjemná povinnost), řekněte ne-ale opět vlídně. Když ucítí, že jim unikáte ze spárů, stanou se dvě věci: Zaprvé, budou se tvářit zdrceně a doufat, že váš smysl pro povinnost a sympatie se vrátí. Pokud se tak nestane, ukáží se v pravém světle, budou vzteklí a mstiví.

Když jste je dotlačili až sem, můžete se VY tvářit ublíženě. Konec konců, neudělali jste nic špatného, jen jste náhodou měli neodkladné povinnosti, zrovna když vás potřebovali, a jelikož se nepředpokládalo, že za své dárky něco dostanou, není co řešit. Psychický upír si nakonec uvědomí, že jeho metody byly odhaleny a nebude dále naléhat. Nebude s vámi dát ztrácet čas, ale přeorientuje se na další, nic netušící oběť.

Může se ale stát, že psychický upír nepustí kořist tak snadno, ale udělá vše, aby vás mohl týrat. Má spoustu času, protože jakmile byl jednou odmítnut, zapomene na vše ostatní (nebo na to málo, co má) a veškerý čas věnuje přípravě pomsty, neboť je přesvědčen, že na ni má právo. Z toho důvodu je nejlepší vyhnout se těmto lidem od samého počátku. Jejich pochlebování a závislost vám může zpočátku lichotit, jejich dárky mohou být lákavé, ale nakonec zjistíte, že za ně platíte mnohokrát víc.

Neztrácejte čas s lidmi, kteří vás nakonec zničí; místo toho se soustřeďte na ty, kteří si budou vážit vaší zodpovědnosti vůči nim, a budou obdobnou zodpovědnost pociťovat vůči vám.

Pokud vy sami jste psychický upír - mějte se na pozoru! Dejte si pozor na satanistu - je připraven prohnat vám se škodolibou radostí pověstný naostřený kolík srdcem!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ŽÁDNÉ NUTKÁNÍ...ROZKOŠ

Nejvyšším stadiem vývoje lidstva je vědomí těla! Satanismus doporučuje svým stoupencům, aby se oddávali přirozeným touhám. Jedině tak z vás může být naprosto spolehlivý člověk, bez frustrací, které by mohly být škodlivé jak vám, tak vašemu okolí. Nejjednodušší krédo satanismu proto zní: NAMÍSTO ZDRŽENLIVOSTI ROZKOŠ!!!

Lidé si často pletou nutkání s požitkářstvím, mezi těmito dvěma pojmy je obrovský rozdíl. Puzení není nikdy vyvoláno požitkářstvím, ale neschopností oddávat se požitkům. Když se z něčeho stane tabu, touha tím jen zesílí. Každý dělá nejraděj to, co se mu zakazuje. Zakázané ovoce je nejsladší.

Pokud někomu chybí možnost normálně ulevit svým tužbám, prudce vzrostou a změní se v puzení. Kdyby všichni lidé měli podmínky, aby mohli beze strachu z eventuálních problémů nebo hanby pravidelně ukájet své choutky, byli by dostatečně uvolnění a mohli by vést zcela normální život bez frustrací. Byli by volní a mohli se vrhnout do libovolné činnosti, místo aby plnili své povinnosti jen napůl, protože jejich tvůrčí síly jsou bržděny frustrací přirozených tužeb. To platí pro většinu případů, ale vždy se samozřejmě vyskytnou jedinci, kteří pracují lépe pod tlakem.

Obecně vzato ti, kdo potřebují určitou míru strádání, aby mohli naplno tvořit podle svých schopností, jsou v podstatě uměleckého založení. (Později bude řečeno více o naplnění dosaženém prostřednictvím odříkání). V žádném případě to ale neznamená, že všichni umělci patří do této kategorie. Naopak, mnoho umělců nedokáže tvořit, dokud nejsou uspokojeny jejích základní živočišné potřeby.

Normální vybití tužeb většinou nechybí umělci či individualistovi, ale průměrnému pracujícímu příslušníku středních tříd. Je ironií, že zodpovědný, úctyhodný člověk - ten, kdo platí účty celé společnosti - by si měl ze všech nejméně přijít na své. Právě on si musí být stále vědom svých morálních povinností, on je zatracován, když ukájí své přirozené choutky.

Satanské náboženství to považuje za hrubou nespravedlnost. Ten, kdo plní své závazky, by měl mít největší právo na požitky, jaké si zvolí, bez cenzury ze strany společnosti, jíž slouží. Konečně přišlo náboženství (satanismus), které velebí a odměňuje ty, kdo podporují společnost, v níž žijí, místo aby je odsuzovala za jejich lidské potřeby.

V každém kodexu zásad (jedno, zda náboženských, politických nebo filozofických) lze najit něco dobrého. V šílenství hitlerismu najdeme jeden zářivý příklad - síla radosti! Hitler nebyl žádný blázen, když nabízel Němcům štěstí v soukromém životě, aby si tak pojistil loajalitu a nejvyšší výkon.

Potvrdilo se, že většina nemocí má psychický původ, a psychosomatické choroby jsou přímým důsledkem frustrací. Říká se, že dobří lidé umírají mladí.Díky křesťanským zásadám dobří lidé skutečně umírají mladí. K předčasné zchátralosti duše i těla totiž vede právě frustrace přirozených pudů.

Z vylepšování ducha a těla se stala velká móda. Poskytování rozkoší tělu, schránce, bez níž by duch ani myšlení nemohly existovat, je však považováno za sprosté, primitivní a hrubé. Stejně jako dříve, i dnes většina lidi,. kteří se o sobě domnívají, že jsou emancipovaní, transcenduje od normálnosti k idiocii.

Prohýbají se dozadu, aby si dosáhli na pupek a živí se výstředními a exotickým potravinami, jako je hnědá rýže a čaj, čímž získávají pocit, že dosáhnou vysokého stupně duchovního vývoje.

Šlichta! ulevuje si satanista. Raději bude jíst pořádné vydatné jídlo, pocvičí si představivost a transcendovat bude pomocí fyzického a emočního naplnění. Satanista se domnívá, že po staletích strávených v poutech nesmyslných náboženských požadavků, každý uvítá možnost být konečně člověkem!

Pokud si někdo myslí, že se potlačováním přirozených tužeb vyhne prostřednosti, měl by si prostudovat východní mystické nauky, které jsou poslední dobou velice oblíbeny mezi intelektuály. Křesťanství je stará vesta, a ti, kdo touží vymanit se z jeho pout, se obracejí k takzvaným osvíceným náboženstvím jako je buddhismus. Přestože si křesťanství samozřejmě zaslouží kritiku, jíž se mu dostává, možná že dokonce schytalo víc, než mělo. Stejně jako svedení křesťané se i stoupenci mystických pověr provinili nedostatečným humanismem. Obé náboženství jsou sice založena na otřepaných filozofiích, ale stoupenci mystických náboženství tvrdí, že jsou osvícení a osvobození od dogmatu viny ustaveného křesťanstvím. Východní mystik se dokonce ještě více než křesťan vystříhá živočišného chování, jež by mu připomínalo, že není žádný světec, ale pouhý člověk - nic než jiný druh zvířete, někdy lepší, mnohem častěji ale horší než ti, co běhajípo čtyřech - který se díky božskému spirituálnímu a intelektuálnímu vývoji stal nejhorším zvířetem! Satanista si klade otázku, Co je na tom špatného, být člověkem se všemi chybami i klady? Popřením svých tužeb není mystik ani o trochu blíž překonání nutkavosti než jeho spřízněná duše - křesťan. Východní mystická náboženství učila lidi, aby kontemplovali nad svým pupkem, stáli na hlavě, hleděli do zdi, vyhýbali se označování věcí a ukáznili louhu po hmotných rozkoších. Jsem si jist, že jste poznali dost takzvaně ukázněných jogínů, kteří nebyli schopni zvládnout zlozvyk kouření, nebo tolik údajně osvobozených buddhistů, které konfrontace s příslušníkem opačného - nebo případně téhož - pohlaví vzrušuje stejné jako méně uvědomělého člověka. Když se jich zeptáte, proč jsou takoví pokrytci, uchýlí se k dvojznačnosti charakteristické pro jejich víru - nejsou-li jednoznačné odpovědi, nikdo je nemůže přitisknout ke zdi!

Je prostou skutečností, že tento druh lidí vedlo k hlásání odříkání právě požitkářství. Nutkavý masochismus je důvodem, proč si vybrali náboženství, které nejen obhajuje sebezapírání. ale dokonce je za to velebí a nabízí jim svatouškovskou cestu k vyjádření masochistických potřeb. Čím horší týrání dokáží nést, tím budou svatější.

Pro většinu lidí masochismus znamená odmítání rozkoší. Satanismus poukazuje na některé další významy pojmů a považuje masochismus za požitkářství, pokud se veškeré pokusy přimět někoho, aby se zbavil masochistických sklonů setkají s odporem, resp. selžou.

Satanista nezatracuje lidi za to, že dávají volný průchod svým masochistickým tužbám; krajní opovrženi ale pociťuje vůči těm, kteří nedokáží být natolik upřímní (přinejmenším vůči sobě), aby si svůj masochismus přiznali a akceptovali ho jako přirozenou součást své osobnosti.

Používat náboženství jako výmluvy pro masochistické sklony není moc dobré, ale tito lidé mají ještě tu drzost cítit se nadřazeni těm, kdo nejsou spoutáni sebeklamným vyjádřením svých fetišů. Neváhali by zatratit toho, kdo nachází jednou týdně vyžití ve stykus osobou, která ho pořádně zbije, čímž uvolní napětí, jež by z něj jinak udělalo - jako z nich samých - nutkavého návštěvníka kostelů či náboženského fanatika. Tím, že nalezne adekvátní vybití svých masochistických tužeb, se již nepotřebuje neustále ponižovat a popírat, jako tito nutkaví masochisté.

Satanistům je doporučováno, aby se oddávali sedmeru smrtelných hříchů, pokud nikomu neubližují; křesťanská církev si je vymyslela jen proto, aby ve svých stoupencích vyvolala pocit viny. Křesťanská církev ví, že je nemožné vyhnout se těmto hříchům; protože jsou to věci, které my, právě proto že jsme lidé, naprosto přirozeně děláme. Když nevyhnutelně spácháme tyto hříchy, finanční dary církvi jako úplatek Bohu mají uklidnit farníkovo svědomí.

Satan nikdy nepotřeboval žádnou knihu přikázání, přírodní síly samy udržely člověka v hříchu a v odhodlání chránit sebe i své pocity. Přesto byly v zájmu duše činěny demoralizující pokusy o jeho tělo a existenci vůbec, což jen dokresluje, jak byly nesprávně pochopeny a zneužity pojmy požitkářství versus nutkání.

Satanismus sexuální aktivitu samozřejmě omlouvá a podporuje, ale fakt, že jako jediné náboženství upřímně zaujalo toto stanovisko, je zjevnou příčinou, proč mu bylo tradičně věnováno tolik potištěného papíru.

Pokud většina lidí patří k náboženstvím, která je sexuálně utlačují, je pochopitelné, že cokoliv se o tomto provokativním tématu napíše, stane se příjemně dráždivou četbou.

Když selžou všechny pokusy něco prodat (ať je to výrobek nebo myšlenka), sex to dokáže. Příčinu je třeba hledat ve skutečnosti, že přestože dnes lidé vědomě akceptují sex jako normální a potřebnou funkci, jejich podvědomí je stále svázáno různými tabu, která náboženství na sex uvalilo. Opět nejvíce toužíme po tom, co je nám nejvíce odpíráno. Pojetí sexu jako strašáku způsobuje, že literatura zabývající se satanskými názory na toto téma zastiňuje vše ostatní, co bylo o satanismu napsáno.

Pravý satanista není sexem ovládán o nic víc než jinými touhami. Stejně jako u ostatních rozkoší je satanista spíše pánem sexu než jeho otrokem. Není žádným zvrhlým zloduchem, který se jen třese, až bude moci zprznit kdekterou mladou pannu, ani není úchylou, který se potajmu plíží kolem sprostých knihkupectví a slintá nad nemravnými obrázky. Jestliže pornografie uspokojí jeho momentální potřeby, beze studu si koupí nějaké kvalitní kousky a bez pocitu viny si je podle libosti prostuduje.

Musíme se smířit se skutečností, že lidem začalo vadit, že jsou neustále utlačováni; my ale musíme podniknout vše, abychom přinejmenším zklidnili jejich hříšné touhy, jinak by se v této nové době mohly zcela vymknout kontrole, odpovídají pánbíčkáři na satanistovy otázky. Proč ale máme dál považovat tyto touhy za něco hanebného, co je třeba potlačovat, když sami přiznáváte, že jsou přirozené? kontruje satanista. Co když si pravověrní pánbíčkáři nedokázali před příchodem satanistů vymyslet náboženství, jež by přinášelo potěšení, a proto ho tak trochu považují za kyselé hrozny, a kdybychom znali pravdu, není to náhodou tak, že by si také chtěli v životě užít trochu potěšení, ale ze strachu, že by mohli ztratit tvář, to nepřiznají? A co když se třeba bojí, že až by lidé uslyšeli o satanismu, řekli by si: To je něco pro mé proč bych se měl dál držet náboženství, které mě zatracuje za všechno, co dělám, i když na tom ve skutečnosti není nic špatného? Satanista má pocit, že je to víc než možné.

Existuje samozřejmě daleko více důkazů, že stará náboženství den ze dne ruší další ze svých absurdních omezení. Jestliže je celé náboženství založeno na odříkání místo na oddávání se rozkoši (jak by správně mělo být), po revizi, jež by vyšla vstříc současným potřebám člověka, by z něj moc nezbylo. Proč tedy ztrácet čas kupováním ovsa pro chcíplého koně?

Heslem satanismu je: namísto odříkání... ODDÁVÁNÍ SE ROZKOŠI

... ALE - v žádném případě nejde o nutkání.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

O VOLBĚ LIDSKÉ OBĚTI

Cílem obětního rituálu je vložit energii, obsaženou v krvi čerstvě zabité oběti do atmosféry obklopující magické úkony a zvětšit tím čarodějovy šance na úspěch.

Jelikož krev představuje životní sílu, bílý čaroděj předpokládá, že neexistuje lepší možnost jak uspokojit bohy nebo démony, než jim předložit přiměřené množství této tekutiny. Dejte si tuto logiku dohromady se skutečností, že umírající tvor vylučuje nadbytek adrenalinu a jiné biochemické energie, a vyjde vám těžko překonatelné spojení.

Bílý magik, vědom si důsledků vyplývajících ze zabití lidské bytosti, samozřejmě používá při svých obřadech ptáky nebo jiné nižší tvory. Zdá se, že tito pokrytečtí darebáci nemají žádné pocity viny, když místo lidského života zmaří život jiné bytosti.

Pokud má být čaroděj hoden svého jména, je jisté, že by měl být schopen uvolnit potřebnou sílu ze svého vlastního těla, místo aby ji odebíral nevinné oběti proti její vůli!

Proti předpokladům všech tradičních magických teorií nedochází k uvolňování této síly prolitím krve, ale při smrtelné agónii živého tvora. Toto vybití bioelektrické energie je stejný fenomén, k jakému dochází při každém výrazném zvýšení emocí, jako např.: orgasmus, slepá zuřivost, smrtelná hrůza, sžíravý smutek ... Orgasmus a slepá zuřivost patří mezi emoce, které si můžeme přivodit vlastní vůlí. Smutek stojí těsně na třetím místě. Když si připomeneme, že dvě z těchto nejsnáze dosažitelných emocí byly pánbíčkáři vpáleny do lidského podvědomí jako hříšné, není divu, že bílý magik, který se úmorně plahočí s mlýnským kamenem pocitu viny, se jim vyhýbá.

Neuvěřitelné stupidní a absurdní potřeba zabít nevinné stvoření v okamžiku vyvrcholení rituálu zjevně představovala pro dřívější čaroděje menší zlo, když bylo zapotřebí uvolnit energii. Tito ubozí blázni pronásledovaní výčitkami svědomí, kteří si říkali čarodějnice a čarodějové, raději uťali hlavu koze nebo kuřeti a využili jejich smrtelné agónie, než by projevili rouhačskou odvahumasturbovat přímo před očima Jehovy, o němž tvrdí, že ho popírají! Jediný způsob, jak se tito mystičtí zbabělci dokáží rituálně vybít, je pomocí smrtelné agónie někoho jiného (ve skutečnosti zprostředkovaně své vlastní), nikoli prostřednictvím sily rozkoše, která je zdrojem života! Ti, kteří kráčí po stezce řádnosti, jsou ve skutečnosti studení a mrtví! Není divu, že tito komičtí vřídci mystické moudrosti musí stát v ochranném kruhu a zaklínat síly zla, aby se ochránili - JEDINÝ POŘÁDNÝ ORGASMUS BY JE NEJSPÍŠ ZABIL!

Užívání lidské oběti při satanském rituálu neznamená, že oběť je zabita k uchlácholení bohů. Oběť je symbolicky zničena působením kouzel nebo kletby, jež vedou k fyzické, mentální nebo emoční likvidaci oběti, kterou nelze přičítat přímému působení čaroděje.

Satanista by sáhl k lidské oběti pouze tehdy, pokud by sloužila dvěma účelům: za prvé aby se při uvržení kletby vybila magikova zloba a za druhé, a to je ještě důležitější, aby se zbavil odporného jedince, který si to zaslouží.

Satanista by zažádných okolností neobětoval zvíře nebo malé dítě! Po staletí propagandisté stezky ctnosti žvanili o údajných obětních obřadech, při kterých diabolikové vlastníma rukama zabíjeli malé děti a svůdné panny. Dalo by se čekat, že každý, kdo čte nebo slyší tyto ohavné zprávy, by se zajímal, jestli jsou autentické, a uvědomil si, že nepocházejí z objektivního zdroje. Ale stejně jako u ostatních svatých lží, jež byly bez výhrad přijímány, i tato falešná představa o modu operandi satanistů přetrvává až do dnešních dnů.

Existují závažné a logické důvody, proč satanisté nemohou provádět oběti. Člověk jakožto zvíře je pro satanistu božstvem. Nejčistší forma pozemské existence spočívá v tělech zvířat a dětí, které ještě nejsou dost staré, aby popíraly své přirozené touhy. Vidí věci tak, jak je dospělý nikdy vidět nemůže. Satanista je proto považuje za posvátné, a ví, že od těchto přirozených kouzelníků světa se může mnohému přiučit.

Satanista si je vědom všeobecného zvyku stoupenců Agarthi - zabíjet boha. Ježto jsou bohové vždy stvořeni k obrazu člověka - a průměrný člověk nenávidí to, co v sobě vidí - musí dojít k nevyhnutelnému: k obětování boha, který představuje člověka samého. Satanista nepociťuje nenávist ani k sobě, ani k bohům, jež si zvolil, a nemá sebemenší touhu ničit sebe nebo cokoliv, co představuje! Z tohoto důvodu by nikdy nemohl záměrně ublížit zvířeti nebo dítěti.

Nabízí se tedy otázka Kdo by tedy měl být považován za vhodnou lidskou oběť a kdo je oprávněn učinit takové rozhodnutí? Odpověď je brutálně prostá. Každý, kdo vám nespravedlivě ublížil - ten, kdo si dal záležet, aby vám provedl něco špatného nebo aby úmyslné vyvolával problémy a působil utrpení vám nebo vašim drahým. Krátce řečeno člověk, který si svými činy říká o prokletí.

Když někdo svým trestuhodným jednáním si vyložené říká o likvidaci, je vaší morální povinností jeho přání vyslyšet. Člověk, který si nenechá ujít jedinou příležitost, aby si do někoho rýpl, bývá často mylně označován jako sadista. Ve skutečnosti je tento člověk zmatený masochista, který pracuje k vlastní zkáze. Důvod, proč vás někdo mrzce napadne, spočívá v tom, že se bojí vás nebo toho, co představujete, eventuálně mu vadí vaše štěstí. Když na něj sešlete kletbu, je slabý, nejistý, pohybuje se na mimořádně nejisté půdě, a představuje ideální lidskou oběť.

Když si uvědomíte, jak nešťastný člověk to ve skutečnosti je, někdy byste klidně přehlédli provinění oběti vaší kletby. Není ale už tak snadné zjistit, co všechno váš protivník napáchal, a napravit, co pokazil.

Ideální oběť sice může být emočně nejistá, ale přesto může ve své zakomplexovanosti intrikami těžce narušit váš klid nebo poškodit vaši dobrou pověst. Duševní nemoc, nervové zhroucení, maladaptivita, úzkostné neurózy, rozbité domovy, sourozenecká rivalita, atd., atd., donekonečna sloužily jako vhodné výmluvy pro mrzké a bezohledné činy. Každý, kdo tvrdí, že se musíme snažit pochopit ty, kdo dělají peklo ze života lidem, kteří si trápení nezaslouží, je sám podporuje a napomáhá sociální rakovině! Obhájci těchto prašivých ovcí si zasluhují všechny ohavnosti, které jim jejich svěřenci provedou.

Vzteklí psi jsou utráceni, a přitom potřebují pomoc daleko víc než člověk, který klidně řádí s pěnou u úst, když ví, že mu to projde! Je snadné říci A co má být? - tihle lidé jsou zakomplexovaní, takže mi nemůžou ublížit. To na věci nic nemění - kdyby měli příležitost, zničili by vás!

Proto máte naprosté právo je (symbolicky) zničit, a pokud vaše kletba způsobí jejich skutečnou zkázu, radujte se, že jste pomohli zbavit svět jednoho škůdce! Pokud váš úspěch nebo štěstí někomu vadí - nic mu nedlužíte! Zaslouží si být rozšlápnut! KDYBY LIDÉ MUSELI NÉST DŮSLEDKY SVÝCH ČINU, DŮKLADNÉ BY SI ROZMYSLELI, CO DĚLAJÍ!

NAPLNĚNÍ EGA JAKO CESTA K POSMRTNÉMU ŽIVOTU

Člověk si uvědomuje, že jednou zemře. Zvířata poznají, že se blíží smrt, ale teprve když je jistá, uvědomuje si zvíře blížící se odchod z tohoto světa. I tak ale neví přesně, co s sebou umírání přináší. Často se poukazuje na skutečnost, že zvířata přijímají smrt důstojně, beze strachu či odporu. Je to krásná představa, ale je tomu tak pouze v případech, kdy zvíře ví, že smrt je nevyhnutelná.

Pokud je zvíře nemocné či raněné, bude bojovat o život ze všech zbývajících sil. Kdyby člověk nebyl tak vysoce vyvinutý, právě tato neotřesitelná vůle k životu by mu dodala bojovného ducha potřebného k přežití.

Je známou skutečností, že mnoho lidí umírá prostě proto, že to vzdají a už je jim všechno jedno. Pokud je někdo vážně nemocen a nemá naději na uzdravení, dá se to pochopit. Často ale tomu tak není. Člověk zlenivěl. Naučil se přijímat snadná východiska. Dokonce i sebevražda se ve srovnání s jinými hříchy stala pro mnoho lidí menším zlem. Za to může výhradně náboženství.

Většina náboženství vydává smrt za velké duchovní probuzení, na něž se celý život připravujeme. Tato představa se velice zamlouvá těm, kdo nejsou se svým životem spokojeni; ale pro ty, kdo zažili všechny radosti života, se smrt pojí s velkými obavami. Tak to má být. Právě tato žízeň po životě umožňuje, aby vitální jedinec žil dál, i po nevyhnutelné smrti své tělesné schránky.

Historie ukazuje, že lidé, kteří položili své životy za nějaký ideál, byli za své mučednictví zbožněni. Pánbíčkáři a političtí vůdci vždy projevovali při vymýšlení plánů pěknou mazanost. Vyzdvižením zářného příkladu mučedníka se vyhnou zdravé námitce, že záměrné sebezničení odporuje veškeré živočišné logice. Mučednictví a neosobní heroismus si satanista nespojuje s morálními kvalitami, ale s hloupostí. To samozřejmě neplatí v situacích, kdy jde o bezpečnost milované osoby. Položit život za něco tak neosobního, jako je politická či náboženská idea, je masochismus non plus ultra.

Život je jediná ohromná rozkoš, smrt je absolutní odříkání. Tomu, komu přináší pozemská existence uspokojení, musí život připadat jako jedna velká oslava, a z fajn večírku nikdo neodchází rád. Z téhož důvodu se člověk, kterého baví žít, nevdá ochotné života za příslib posmrtné existence, o níž neví nic.

Východní mystická náboženství učí lidi, aby ukáznili jakoukoli vědomou touhu po úspěchu, a mohli se rozplynout v univerzálním kosmickém vědomí. Učí je dělat vše, aby se vyhnuli zdravému sebeuspokojení a upřímné hrdosti na pozemské úspěchy.

Je zajímavé si povšimnout, že tomuto druhu víry se daří tam, kde materiální zisky jsou téměř nedostupné. Proto musí převažovat takové náboženské přesvědčení, které chválí své stoupence, že odmítají materiální statky a vyhýbají se takovým kategoriím, jež přikládají určitý význam materiálním úspěchům. Tímto způsobem lze lidi pacifikovat natolik, aby přijali svůj úděl, i kdyby byl sebetěžší.

Satanismus označuje věci pravými jmény. Kdyby nebylo označování málokdo by v životě vůbec něčemu rozuměl, nepřikládal by mu žádný význam. Význam si vynucuje uznání, a to chce každý, zejména východní mystik, když se snaží kdekoho přesvědčit, že dokáže déle meditovat nebo vydrží větší strádání a bolest než jeho kolega.

Východní filozofie hlásají rozplynutí člověkova ega ještě dříve, než stačí zhřešit. Satanista si nedokáže představit ego, jež by vědomě zvolilo popření sebe sama.

V zemích, kde filozofie, která učí popření ega, slouží jako šidítko pro ty, kdo se nevzpírají chudobě, pochopitelně splňuje svůj účel - přinejmenším pro ty, kdo jsou u moci a pro něž je nespokojenost poddaných nežádoucí. Ale každému, kdo má možnost dosáhnout hmotných statků, musí připadat jako bláznovství, když si někdo dobrovolně zvolí toto náboženství.

Východní mystik pevně věří v reinkarnaci. Člověku, který nemá v tomto životě prakticky nic, musí možnost, že byl v minulém životě králem nebo jím teprve bude, připadat velice přitažlivá a uspokojuje jeho potřebu sebeúcty. Pokud nemá v tomto životě nic, na co by mohl být hrdý, může se utěšovat myšlenkou, ze jsou tu ještě budoucí životy. Vyznavače reinkarnace nenapadne, že pokud jeho otec, děd a praděd atd. připravovali svou příchylností k téže víře a etice dobrou karmu - proč tedy žije v nouzi a ne jako maharádža?

Víra v reinkarnaci skýtá svět plný fantazie, v němž může člověk najít vhodnou cestu k vyjádření ega a současně tvrdit, že se jeho ego rozplynulo. To je zdůrazněno rolemi, které si lidé v minulých či budoucích životech vybírají.

Vyznavači reinkarnace si ne vždy vybírají vzorné role. Úctyhodní a konzervativně založení lidé si často zvolí výstředního ničemu nebo gangstera, a tak naplní své alter ego. Nebo žena vysokého společenského postavení si může za svůj charakter v minulém životě vybrat děvku či známou kurtizánu.

Pokud by byli lidé schopni zbavit se stigmatu, které se pojí s naplněním ega, nepotřebovali by sebeklamné hry, jako je víra v reinkarnaci, jež je prostředkem k uspokojení přirozené touhy po naplnění ega.

Satanista věří v plné uspokojení potřeb svého ega. Satanismus je ve skutečnosti jediné náboženství, jež obhajuje posilováni a povzbuzování ega. Pouze ten, kdo má dostatečně naplněné ego, si může dovolit být laskavý a zdvořilý vůči ostatním, aniž by se přitom otupoval o sebeúctu. Obecně je chvastoun považován za člověka s přebujelým egem, jeho chvástání však ve skutečnosti pramení z potřeby uspokojit zbídačelé ego.

Poslušnost svých stoupenců si pánbíčkáři vynucovali potlačováním jejich ega. Děsivost svého boha si pojistili tím, že vyvolávali ve svých příznivcích pocity méněcennosti. Satanismus své přívržence vybízí k rozvinutí dobrého a silného ega, neboť jim poskytne sebeúctu, tolik potřebnou ke spokojené existenci v tomto životě.

Pokud byl někdo během života dostatečné vitální a až do konce bojoval o svou existenci, je to pravé jeho ego, jež odmítne zemřít, přestože tělo, v němž sídlilo, již propadlo zániku. Malé děti si zaslouží obdiv pro svůj elán a nadšení životem. Vidíme to na příkladu děcka, které odmítá jít do postele, když se zrovna děje něco vzrušujícího, a když ho uloží do postele, potají vyklouzne a seběhne po schodech, a nakukuje za závěsem, co se děje. Tato dětská vitalita satanistovi dovolí nahlížet za závěs temnot a smrti a zůstat zde na Zemi.

Satanské náboženství nepodporuje sebeobětování. Pokud smrt nepřijde jako úleva vzhledem k mimořádným okolnostem, jež činí ukončení života vítaným osvobozením od nesnesitelné existence, satanské náboženství sebevraždu rozhodně neschvaluje.

Náboženští mučedníci si vzali život, ale ne proto, že by pro ně byl nesnesitelný, nýbrž proto, aby něj vyšší oběť učinili nástrojem šíření víry. Musíme tedy předpokládat, že pokud je sebevražda spáchána pro dobro církve, je promíjena a dokonce doporučována - přestože jejich písma ji označují za hřích - neboť náboženští mučedníci byli v minulosti vždy uctíváni jako bozi.

Je zvláštní, že jediný případ, kdy jiná náboženství považují sebevraždu za hřích, je tehdy, pokud přinese úlevu.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář